Václav Havel o klimatickej zmene a preľudnení (1997)

Nadčasový prejav Václava Havla (RIP)

„Dnešní lidstvo velmi dobře ví o pestrém spektru hrozeb, které se nad ním vznášejí. Víme přece o tom, jak závratnou rychlostí roste počet obyvatel naší planety a že v relativně brzké době nás tu může být několik desítek miliard. Víme, že bude téměř nemožné, aby se takové množství lidí uživilo, víme, jak nebezpečně může takto rychlý růst populace prohloubit propasti mezi chudými a bohatými, propasti už dnes velmi hluboké, víme, jak těžko budou lidé různých národů a kultur, takto dramaticky stlačeni k sobě, spolu soužít a kolik konfliktů taková situace může vyvolávat. Obecně známo je také, jak dnešní lidstvo ničí životní prostředí, na němž je existenčně závislé, jak stále rychleji vyčerpává neobnovitelné zdroje energie a další poklady této planety, jak přispívá svou činností k oteplování Země, k tvorbě skleníkového efektu i ozónových děr, jak rozrušuje celkovou rovnováhu všech ekosystémů. Je vskutku fascinující, s jakým zaujetím dnešní lidé sledují všechny katastrofické prognózy - vždyť knihy přesvědčivě prokazující, do jakých neštěstí se řítíme, jsou vesměs bestsellery! A jak pramálo k nim ve svém konání přihlížejí. Kolik let se přitom o většině varovných faktů přednáší na školách a jak nepatrný vliv má toto vědění na lidské chování! Vždyť dnes už snad každý školák ví, že zdroje této planety jsou omezené a že vyčerpáváme-li je rychleji, než jak rychle jsou schopny se obnovit, nemůže to s námi dopadnout dobře. A přesto to děláme a vůbec, zdá se, nejsme neklidní. Naopak: neustálý růst výroby a tím i spotřeby je pociťován jako hlavní znak úspěšnosti států, a to nejen těch chudých, u nichž by takový pocit byl na místě, ale i těch bohatých, které si svou ideologií tupě nekonečného a rozumný smysl postrádajícího růstu samy pod sebou podřezávají větev. Zdá se mi, že v tuto chvíli už není nejdůležitější znovu a znovu upozorňovat na všechny hrůzy, které nás mohou v nadcházejícím tisíciletí potkat, nezmění-li celá naše globální civilizace zásadně svůj směr. Důležitější dnes je podle mne zkoumat, proč lidstvo nedělá nic pro to, aby tyto hrozby, o nichž už toho tolik ví, odvrátilo, a proč se nechá unášet jakýmsi svým samopohybem, který je jeho vědomím o sobě samém a svých budoucích možnostech v podstatě neovlivněn, ba možná dokonce neovlivnitelný. V čem je však podstata věci? Co vlastně může změnit samo směřování dnešní civilizace? Co vůbec může zastavit onen samopohyb, který zatím zastavit neumíme? Podle mého hlubokého přesvědčení jedinou možností je, že se něco změní ve sféře ducha, v oblasti lidského vědomí, v samotném postoji člověka ke světu a v samotném jeho porozumění sobě samému a svému místu v celkovém řádu bytí. Nestačí vymýšlet nové stroje, nové předpisy, nové instituce. Je třeba jinak a lépe chápat sám smysl našeho pozemského bytí a počínání. A teprve toto nové pochopení může vytvořit nové modely chování, nové stupnice hodnot a životních cílů, a skrze to posléze dát i nového ducha a nový smysl všem příslušným předpisům, smlouvám a institucím.“