VÝZNAMNÉ MESTÁ 28.diel: São Paulo /Brazília/

Město São Paulo je brazilská obec a současně i co do počtu obyvatel nejlidnatější město v celé Brazílii. Brazílie je jihoamerická bývalá portugalská kolonie ve které je dodnes oficiálním úředním jazykem portugalština. Portugalským jazykem se mluví jak v samotném městě São Paulo, stejně tak i ve všech ostatních částech celého brazilského státu. Název samotného města "São Paulo" v překladu z portugalštiny do češtiny znamená doslova "Svatý Pavel". Celkový počet obyvatel města São Paulo je 12 325 232 obyvatel (IBGE, 2020). Hustota obyvatelstva města São Paulo je 7 398,26 obyvatel/km² (IBGE, 2010). Město São Paulo je tedy považováno za globální metropoli, je nejlidnatější v celé Brazílii a jedno z největších velkoměst na světě s více než 12 miliony obyvatel. Vzhledem k širokému vlivu, který má na národní i mezinárodní úrovni, je město klasifikováno jako globální metropole. Kromě toho velká expanze městské struktury, ke které došlo v regionu města São Paulo, vytvořila spolu s městem Rio de Janeiro a dalšími obcemi nacházejícími se v oblasti vlivu těchto hlavních měst to, co nazýváme megalopolis. S 12 325 232 obyvateli je město São Paulo tedy největším městem Brazílie a jedním z nejlidnatějších na světě. Z geografického hlediska dnešní město São Paulo se nachází v jihovýchodní oblasti federativní jednotky Brazílie a rozkládá se na ploše 1 521 km². Dnes město São Paulo sousedí s 23 dalšími obcemi, které tvoří metropolitní oblast São Paulo, která se skládá z 39 obcí. Metropolitní region města São Paulo zahrnuje tedy celkem 39 obcí. Pohraniční obce města São Paulo na severu jsou Cajamar, Caieiras a Mairiporã. Na severovýchodě a východě města São Paulo jsou obce Guarulhos, Itaquaquecetuba, Poá a Ferraz de Vasconcelos. Na jihovýchodě města São Paulo jsou obce Mauá, Santo André, São Caetano do Sul, Diadema a São Bernardo do Campo. Na jihu města São Paulo jsou obce São Vicente a Itanhaém. Na jihozápadě a západě São Paulo jsou obce Cotia, Juquitiba, Embu-Guaçu, Itapecerica da Serra, Embu das Artes, Taboão da Serra, Osasco, Barueri a Santana do Parnaíba. Dnes k cestování mezi různými částmi obce a mezi městy v metropolitní oblasti São Paulo se používá několik druhů dopravy, s důrazem na autobusy, metro a meziměstské vlaky. São Paulo vyniká také realizací cyklostezek, které se v některých částech města objevují jako alternativa k jiným druhům dopravy. Hlavní regionální město i jeho metropolitní oblast São Paulo jsou domovem dvou letišť, která patří k těm s nejvyšším tokem cestujících v zemi, a to letiště Congonhas, São Paulo a Guarulhos. Převládající klima město São Paulo je vlhké subtropické, s reliéfem tvořeným rovinami, kopci a horami. Integruje biom Atlantického lesa. Toky hlavních městských řek města São Paulo byly intenzivně upravovány urbanizačními procesy. Pokud jde o počasí ve městě São Paulo, tak převládající klima ve městě São Paulo je tedy vlhké subtropické, ačkoli město São Paulo je známé pro velké denní výkyvy počasí a pro četné mikroklima identifikované na různých místech území města São Paulo. Zimy bývají ve městě São Paulo chladné a suché a léta zas bývají ve městě São Paulo horká a deštivá, s průměrnými teplotami od 16 ºC do 25 ºC a ročními srážkami 1 500 až 1 800 mm. Pokud jde o vegetaci města São Paulo, tak město São Paulo je součástí biomu Atlantického lesa. Vzhledem k vysokému stupni urbanizace jsou v některých částech města pozorovány lesní útvary, soustředěné v jižních částech a severních částech. Ve městě jsou také parky a zelené plochy s druhotnou vegetací. Pokud jde o geografii města São Paulo, tak celková plocha města São Paulo je 1 521 110 km² (IBGE, 2020). Nadmořská výška města São Paulo je 760 metrů. Pokud jde o geografické rozdělení města São Paulo, tak město São Paulo je rozděleno do geografických oblastí, které zohledňují jeho polohu. Ačkoli existují pododdělení, která mohou mít administrativní a urbanistické účely, je běžné, že se označují jako severní, jižní, východní a západní zóny. Pokud jde o reliéf města São Paulo, tak město São Paulo se nachází v geomorfologické oblasti Planalto Paulistano, je tvořeno nerovným terénem, kde lze pozorovat přítomnost plochých útvarů v blízkosti toku řek (aluviální pláně), stejně jako kopců a hor, jako je Serra da Cantareira. Mezi nejvyšší body ve městě patří Pico do Jaraguá, 1135 metrů nad moře. Pokud jde o hydrografii města São Paulo, tak řeky Tietê a Pinheiros jsou dva hlavní vodní toky, které protékají městem São Paulo. Obě měly svůj průběh intenzivně modifikován urbanizačním procesem. Pozoruhodné jsou také řeky Tamanduateí, Aricanduva, Embu-Guaçu a také potoky. Pokud jde o demografii města São Paulo, tak město São Paulo je nejlidnatější město v Brazílii. Podle nejnovějších údajů IBGE má město São Paulo 12 325 232 obyvatel, což je téměř dvakrát více než druhé největší město v zemi, kterým je město Rio de Janeiro. Podle údajů z posledního sčítání lidu je demografická hustota obce 7 398,26 obyvatel/km², což ji řadí na první místo mezi nejlidnatějšími. Tempo růstu populace se v průběhu let snižovalo a v posledním desetiletí (2010-2019) zaznamenalo hodnotu 0,55 %. Populace São Paula odpovídá 26,6 % všech obyvatel Brazílie a o něco více než polovině populace Velkého São Paula, které má dnes více než 21 milionů obyvatel. Kromě toho, že je město São Paulo zalidněné, je také hustě obydlené město. IBGE počítá, že v roce 2010 byla demografická hustota obce 7 398,26 obyv./km², což odpovídalo šesté nejvyšší hodnotě v Brazílii. Téměř všichni obyvatelé São Paula žili v městské části obce, přičemž na venkově žilo méně než 1 % populace nebo 101 000 obyvatel. Většina z těchto obyvatel je soustředěna v jižní oblasti São Paulo. Největší městská čtvrť Grajaú má více než 387 tisíc obyvatel a nachází se také v jižní zóně města São Paula. Pozoruhodným aspektem demografie města São Paula je postupné stárnutí, kterým jeho populace prochází. V současné době je populace São Paula soustředěna ve věkovém rozmezí 20 až 49 let a prochází procesem postupného stárnutí, nejvíc sa ale ve městě São Paulo nejvíce koncentrují věkové skupiny od 30 do 34 a od 35 do 39 let. Průměrná délka života ve městě São Paulo je 70,56 let s velkým rozdílem mezi centrálními čtvrtěmi města São Paula a periferií města São Paula, kde může být střední délka života při narození nižší. Částka se však liší okres od okresu. V okrajových oblastech je očekávaná délka života při narození nižší než v centrálních nebo luxusních čtvrtích, rozdíl může být až 23 let. Pokud jde o samotnou historii vzniku města São Paulo, tak město São Paulo bylo založeno dne 25. ledna 1554. Založení města São Paulo se konalo v místě známém jako Pátio do Colégio dne 25. ledna 1554. Budovu postavila katolická jezuitská misie vedená duchovními otci José de Anchieta a Manuel da Nóbrega se záměrem katechizovat domorodé indiánské obyvatelstvo, které žilo v tomto regionu. Samotná historie vzniku města São Paulo se začala ještě v brazilském koloniálním období, přesněji v roce 1553, kdy dva portugalští katoličtí kněží a současně i jezuitští řeholníci José de Anchieta a Manoel da Nóbrega společně s deseti dalšími svými spolubratry jezuity vstoupili na území dnešního města São Paula hledat místo k usazení. Vybrané místo bylo na náhorní plošině Piratininga, kde byla také i postavena katolická jezuitská škola pro místní domorodý lid, jejíž oblast je v současnosti známá jako Pateo do Collegio, a nachází se v centrální oblasti São Paulo. A dne 25. ledna 1554 zde na tomto místě tito portugalští jezuité sloužili veřejně pro lid první katolickou mši svatou, čímž bylo založeno tehdejší město São Paulo de Piratininga. Toto historicky unikátní jezuitské Pátio do Colégio v historickém centru současného města São Paulo, kde z historického hlediska bylo samotné město São Paulo založeno v roce 1554 vypadá dnes v současné době trochu jinak, respektive současná budova jezuitského Pátio do Colégio je přestavbou vycházející z jezuitské budovy vytvořené v roce 1653. Pokud jde o dějiny města São Paulo, tak faktem je, že město São Paulo je město založené v roce 1554 jezuitskými kněžími, je známé po celém světě a má silný národní vliv a významný mezinárodní význam, ať už z kulturního, ekonomického nebo politického hlediska. Má významné památky, parky a muzea, jako je památník Latinské Ameriky, muzeum portugalštiny, muzeum Ipiranga, MASP, park Ibirapuera, botanická zahrada São Paulo a Paulista Avenue a události velkého významu, jako například Mezinárodní bienále umění, Velká cena Brazílie formule 1 a São Paulo Fashion Week. Z historického hlediska ta teritoriální oblast, kde se dnes nachází Velké São Paulo, byla v období před "Cabralino" osídlena převážně indiánským domorodým kmenem Guaianás, indiánským národem, který ovládal i oblast současného Vale do Ribeira. Indiáni z kmene Guajaná byli nomádští lovci-sběrači. Tito místní Indiáni z kmene Guajaná nežili v nijakých dutinách a ani v nijakých stanech, ale měli ve zvyku žít v jeskyních vystlaných zvířecími kůžemi a větvemi. Osada São Paulo dos Campos de Piratininga znamenající indiánské domorodé toponymum „ryba na sucho“ po rozvodnění řeky, zase vznikla dne 25. ledna 1554 výstavbou katolické jezuitské - nyní Pátio do Colégio - dvanácti katolickými jezuitskými kněžími, mezi nimi Manuel da Nóbrega a José de Anchieta, na vrcholu strmého kopce mezi řekami Anhangabaú a Tamanduateí. Tato katolická jezuitská škola, která fungovala v kůlně z udusané zeminy, měla za cíl katechizovat místní Indiány, kteří žili v oblasti Planalto de Piratininga, oddělené od pobřeží řekou Serra do Mar, nazývanou samotnými Indiány „Serra de Paranapiacaba“. Název São Paulo bylo vybráno zejména proto, protože tato katolická jezuitská škola zhodou okolností byla založena právě dne 25. ledna, a tedy zhodou okolností ve stejný den, kdy z čistě liturgického hlediska naše katolická církev slaví liturgický svátek obrácení apoštola svatého Pavla z Tarsu, jak uvedl jezuitský otec José de Anchieta v dopise Tovaryšstvu Ježíšovu: „Dne 25. ledna Roku Páně 1554 jsme slavili první mši ve velmi chudém a úzkém domě, v den obrácení apoštola svatého Pavla, a proto jemu apoštolu svatému Pavlovi zasvěcujeme tento Boží dům!". V této jedné větě dovolím si malou odbočku, respektive malou faktickou poznámku: Toto historicky unikátní jezuitské Pátio do Colégio v historickém centru současného města São Paulo, kde z historického hlediska bylo samotné město São Paulo založeno v roce 1554 vypadá dnes v současné době trochu jinak, respektive současná budova jezuitského Pátio do Colégio je přestavbou vycházející z jezuitské budovy vytvořené v roce 1653. Osídlování regionu Pátio do Colégio začalo v roce 1560, kdy při návštěvě Mem de Sá, generálního guvernéra Brazílie, u "správce" São Vicente došlo k přesunu obyvatelstva z vesnice Santo André da Borda do Campo, založené v roce 1553 João Ramalho a ležící na cestě k moři - v současnosti oblast ABC São Paulo - do okolí koleje, zvané "Colégio de São Paulo de Piratininga", vysoké a vhodnější místo, horský útes vedle velké nivy, Várzea do Carmo, jednak na další nížině, údolí Anhangabaú, aby se zdejší křesťanští, katoličtí Indiáni mohli zde lépe bránit před eventuálními ozbrojenými útoky pohanských Indiánů. V roce 1562 napokon i skutečně z Tupinambás pohanští Indiáni zahájili sérii ozbrojených útoků proti vesnici São Paulo, a zejména pak pohanská agrese dne 9. července 1562, v epizodě známé jako pohanského obležení Piratininga, společná hrdinská obrana křesťanských, katolických Indiánů za pomoci portugalských jezuitů organizovaná Tibiriçá a João Ramalho donutila pohanské indiánské útočníky k ústupu pryč dne 10. července téhož roku 1562. Ještě pak znovu opět, tentokráte zas v roce 1590 s blížící se novou ozbrojenou pohanskou agresí, blížícím se novým ozbrojeným útokem pohanských Indiánu proti společnému křesťanskému, katolickému městu křesťanských, katolických Indiánů opět za pomoci portugalských jezuitů se toto jejich společné křesťanské, katolické město São Paulo opět připravilo obrannými pracemi před dalšími ozbrojenými útoky těchto pohanských agresorů. Na přelomu 17. století, a zejména pak koncem 17. století se rizika ozbrojené agrese, rizika ozbrojených útoků pohanských Indiánů výrazně zmenšily, a společná osada křesťanských, katolických Indiánů a bílých Portugalců či spíše potomků portugalských přistěhovalců São Paulo byla konečně v míru konsolidována a všichni lidé v São Paulo, Indiáni i potomci portugalských přistěhovalců si konečně spokojeně vydechli, že konečně mohou plně svobodně vyznávat svou křesťanskou, katolickou víru, že konečně mají klid a mír slovy Alcântara Machada: "Koneckonců, s ústupem sousedních pohanských nežidů se podmínky lidí v São Paulu uvolňují a začíná pravidelné obdělávání naší zemědělské půdy." Město São Paulo pak zůstalo během následujících dvou století jako ekonomicky sice chudá, ale svou vírou důsledně křesťanská, katolická vesnice, byla poněkud izolovaná od hlavního těžiště samotné portugalské kolonie a udržovala se ekonomicky fakticky nezávisle od portugalských kolonizátorů samozásobitelským hospodařením. Město São Paulo bylo tak dlouhou dobu jedinou vesnicí ve vnitrozemí Brazílie. Tato izolace města São Paula byla kromě jiných důvodů způsobena také i tím, že bylo extrémně obtížné vylézt na Serra do Mar pěšky z Vila de Santos nebo Vila de São Vicente do Planalto de Piratininga. Tento výstup provedl Caminho do Padre José de Anchieta. Mem de Sá během své návštěvy u kapitána São Vicente zakázal používání „Caminho do Piraiquê“ - dnes Piaçaguera, protože v té době tam ještě stále hrozila dosti vysoká rizika ozbrojené agrese, rizika ozbrojených útoků pohanských Indiánů. V 17. století byli muži, kteří pracovali v jihovýchodní oblasti při průzkumu nerostů, kteří byli ve své době známí jako „paulistas“ nebo „ sertanistas “, zodpovědní za začátek expedic bandeiras, které obecně odcházely z města São Paulo po toku řek, vytvářely stezky a podpůrné body, které se později staly městy. V této souvislosti bylo však ale velmi politováníhodné, a nesou na tom vinu fanatičtí satanští nepřátelé Ježíše Krista, katolické církve a jezuitského řeholního řádu - hnusní ultralevicoví portugalští zednáři politicky opírající se o politickou moc vlivného ultralevicového zednářského portugalského královského prvního ministra markýze de Pombal, celým svým dlouhým jménem: Sebastião José de Carvalho e Melo, conde, hrabě de Oeiras, markýz de Pombal, který žil: 13. května 1699 – 8. května 1782 a který byl prvním královským ministrem Portugalského království v době vlády hloupého a ultralevicového zednářského portugalského krále Josefa I., který žil: 6. června 1714 - 24. února 1777, že tyto teritoriální, územní průzkumy končily nejen samotným rozšířením území portugalské kolonie státu Brazílie, ale měly kromě jiného za svůj cíl z důvodů ryze protináboženských, tj. nenávistně protikatolických a protijezuitských, také i zabíjení katolických řeholníků - jezuitů a zajetí a zotročení jezuitských domorodých křesťanských, katolických Indiánů prostřednictvím ozbrojených útoků proti katolickým jezuitským indiánským vesnicím s tímto jediným troj-jediným satanským a zednářským protikatolickým a protijezuitským cílem: Za 1.) Prvním cílem: úplného zničení a vyhlazení katolických jezuitských misií. Za 2.) Druhým cílem: vyvražděním všech bílých katolických řeholníků - jezuitů. A nakonec i za 3.) Třetím cílem: zotročením jezuitských indiánských křesťanů - katolíků. Ty hlavní "bandeirantes “, jak byli tito protikatoličtí muži později známí, byli Fernão Dias Pais, Manuel de Borba Gato, Bartolomeu Bueno da Silva - Anhanguera, Domingos Jorge Velho, Antônio Raposo Tavares, Nicolau Barreto a Manuel Preto. Dne 22. března 1681 markýz z Cascais, držitel grantu "správce" São Vicente, převedl hlavní město kapitána São Vicente do Vila de São Paulo, která se stala „hlavou správcovství“. Nové hlavní město bylo instalováno dne 23. dubna 1683 za velkých veřejných oslav. Jelikož se jednalo o nejchudší region portugalské kolonie v Americe, v São Paulu začala činnost bandeirantes, kteří se rozptýlili po vnitrozemí země, vydali se hledat zlato a diamanty. Objev zlata v oblasti Minas Gerais v 90. letech 17. století obrátil pozornost portugalského království k São Paulu. Poté, dne 3. listopadu 1709, bylo vytvořeno nové "správcovství" São Paula a Minas de Ouro, když portugalská královská koruna koupila "správcovství" São Paula a "správcovství" Santo Amaro od jejich bývalých příjemců grantu. Dne 11. července 1711 byla pak vesnice Vila de São Paulo povýšena na město São Paulo. Brzy poté, kolem roku 1720, našli bandeirantes zlato v oblastech, kde se dnes nachází město Cuiabá a město Goiás, což vedlo k expanzi brazilského území za linii Tordesilhas. Když došlo na konci 18. století zlato, začal hospodářský cyklus cukrové třtiny v São Paulu, který se rozšířil po celém vnitrozemí "správcovství" São Paula. Přes město São Paulo byla produkce cukru odeslána do přístavu Santos. V té době byla postavena první moderní silnice mezi městem São Paulem a pobřežím Calçada do Lorena. Pokud jde o první brazilskou pobřežní osadu, São Vicente, byla založena v roce 1532. Byla to první stálá portugalská kolonie prosperující v Novém světě. O 22 let později založili katoličtí jezuitští misionáři Manuel da Nóbrega a José de Anchieta vesnici São Paulo dos Campos de Piratininga, 68 kilometrů od São Vicente. Katolická jezuitská misijní vesnice byla založena na náhorní plošině mezi řekami Tamanduateí a Anhangabaú, kdy dne 25. ledna 1554 byla obec formálně založena, když katoličtí jezuitští kněží sloužili zahajovací mši katolické jezuitské školy. Santo André da Borda do Campo bylo město založené v roce 1553 na stejné náhorní plošině. V roce 1560 hrozba útoku pohanských Indiánů vedla mnoho katolických osadníků k útěku z exponovaného Santo André da Borda do Campo na zeď Pátio do Colégio v São Paulo dos Campos de Piratininga. O dva roky později byla kolej obléhána. Přestože město přežilo, boje zuřily křečovitě další tři desetiletí. Obyvatelé São Paulo dos Campos de Piratininga, zvaní „Paulistanos“, byli velmi chudí. Někteří sertanisté ze São Paula zahájili průzkumy, zvané Bandeiras, při hledání kovů a drahých kamenů. Muži jsou známí jako bandeirantes; Bandeirantes také zahrnoval domorodé spojence a bandeirantes obecně používal obecný jazyk São Paulo pro komunikaci, tj. jakási lidová portugalština se směsí španělštinya domorodého indiánského jazyku tupi. Katoličtí jzuitští kněží zasvětili se plně svému duchovnímu poslání obrátit domorodé indiánské obyvatele indiánských kmenů Tupi a Guarani na naši pravou katolickou víru. Snažili se i domorodé Indiány zkulturnit podle portugalských zvyků katolické víry a morálky. Od počátku kolonie se proti katolickému jezuitskému cíli evangelizovat indiány postavilo mnoho kolonistů, kteří využívali zotročené indiány jako levné dělníky a profitovali také z obchodu s otroky s Indiány. Bandeiranské výpravy přinesly obchod, otroky a kovy, které byly důležité pro rozvíjející se ekonomiku, jako je zlato. Katoličtí biskupové a jezuité bránili svobodu Indiánů a proto s mnohými bílými portugalskými osadníky byli často v ostrém rozporu a konfliktu. Nakonec se v roce 1640 bandeirantes podařilo jezuity definitivně vyvraždit. Teprve v roce 1653 umožnil bandeirante Fernão Dias Paes Leme katolickým jezuitským kněžím vrátit se do zemí São Paula. Chudoba Campos de Piratininga byla evidentní, chudoba se zmírnila až na konci 17. století s příchodem velkého "zlatého cyklu" v bandeirismu v São Paulu. Domy ve vsi byly zastřešeny taškami nebo slámou, domy ve vsi byli vždy z udusané hlíny — rukou nebo paličkou. Zdálo se, že ve vesnici ztracené na náhorní plošině, vydané na milost a nemilost všem nebezpečím, panoval jistý strach z trvalé stavby. Kamenné domy byly postaveny pouze v Santosu. Vesnici v v São Paulo ještě v 17. století obývaly tisíce Indiánů a méně než dvě stě bělochů. V roce 1709, již známý pouze jako „São Paulo“, byl určen hlavním městem "správce" São Paula a Minas de Ouro. Obec São Paulo byla oficiálně povýšena na město v roce 1711. São Paulo dos Campos de Piratininga byla tedy vesnice "správce" São Vicente a první označení obce São Paulo, současné hlavní město stejnojmenného státu São Paulo. Byla založena jako katolická jezuitská náboženská misie a Královská jezuitská kolej katolických duchovních otců jezuitů José de Anchieta a Manuel da Nóbrega São Paulo 25. ledna 1554 - datum první zdejší katolické mše svaté sloužené jezuity, a to shodou okolností sloužené v datum, kdy se tradičně slaví výročí obrácení apoštola svatého Pavla, původně Šavla z Tarsu, a zejména proto město São Paulo tenkrát dostalo tento svůj název. Vesnice São Paulo byla tedy zpočátku osídlena portugalskými osadníky a dvěma místními indiánskými kmeny Guajana, později bylo São Paulo i určitou základnou bandeirismu ve smyslu zejména velké portugalské koloniální expanze 17. století do vnitrozemí Jižní Ameriky. Raná evropská kolonizace Brazílie byla velmi omezená. Portugalsko se více zajímalo o obchod s Afrikou a Asií. Ale s anglickými a francouzskými loděmi u pobřeží se portugalská koruna domnívala, že potřebuje chránit nároky na toto území. Aby se portugalský král João III podělil o břemeno obrany, rozdělil pobřeží na „captainias“, neboli pásy země vzdálené 50 mil od sebe. Rozdělil je mezi bohaté a dobře propojené Portugalce a očekával, že se každý postará o jeho území. Ze strachu z útoků četných indiánských kmenů portugalský král João III odrazoval od rozvoje rozsáhlého vnitrozemí. Tito „captainias“, tj. "Kapitáni" Brazílie, prostě beneficia známá jako "dědičná kapitánství", byly formou územní správy v portugalské Americe - Brazílie Colônia, zahájené v roce 1534, kterou portugalská koruna delegovala úkol kolonizace a průzkumu portugalského koloniálního území na soukromé průzkumníky/vazaly. Systém "kapitánství" používala portugalská říše již od 15. století na ostrovech Madeira a Kapverdy. V roce 1504 král D. Manuel I. udělil královskou listinou dar takzvaného ostrova São João Fernão de Noronha. V dopise adresovaném Martimu Afonso de Sousa v roce 1532 král D. João III sdělil rozhodnutí rozdělit portugalské území v Americe na několik "kapitánských úřadů" a v roce 1534 provedl první dary. Mezi faktory, které vedly k přijetí systému kapitánů v Brazílii, vynikají tři: pokus o podporu portugalské kolonizace území, odměna koruny jednotlivcům za prokázané služby a někdy i určitá snaha do jisté míry podporovat Církev v její snaze o evangelizaci nových území. Pro historika Capistrana de Abreu bylo přijetí "kapitánských funkcí" odpovědí portugalské monarchie na hrozbu Francie jejímu projektu dominance v Americe. Dalším důvodem pro vysvětlení možnosti "kapitánů" je převod výdajů s kolonizací, které již nebyly v odpovědnosti portugalského státu a byly přeneseny na příjemce grantů, což zvýhodňuje portugalskou korunu v kontextu omezených zdrojů. V prvních desetiletích 16. století čelilo Portugalsko vážným diplomatickým krizím se Španělskem a Francií. Tehdejší technické podmínky neumožňovaly přesné vymezení skutečných limitů Smlouvy a "Tordesillas", což vedlo signatářské země k intenzivnímu sporu o hraniční území. Ve stejné době začaly na brazilském pobřeží přistávat francouzské soukromé lodě, aby těžily brazilské dřevo, a vytvořily tak výměnné body s domorodci. Tváří v tvář těmto hrozbám portugalské koloniální nadvládě v Americe vyslal portugalský král D. João III. expedice tzv. „osobní stráže“, jejichž cílem bylo eliminovat francouzskou přítomnost na brazilském území, z nichž jedna z nejznámějších je ta, kterou vedl Cristóvão Jacques. Francouzská plavba však nebyla přerušena a nadále ohrožovala portugalský projekt. Na konci roku 1530 posílá portugalský král D. João III Martima Afonsa de Sousa na novou výpravu, aby vyhnal Francouze a našel stálou osadu na pobřeží, vesnici São Vicente. Portugalský král D. João III přijal doporučení svého poradce Diogo de Gouveia a kromě podpory osidlování nařídil, že území bude rozděleno na "kapitánské úřady", které budou darovány jeho vazalům. Portugalské království již tento systém znalo a úspěšně rozvíjelo "kapitánské úřady" na ostrovech Madeira a Azory. V dopise Martimu Afonso de Sousa ze dne 28. září 1532 portugalský král D. João III informoval, že provede dělení a bude pokračovat v darování "kapitánů" v roce 1534. V tomto roce bylo 14 "kapitánů" vytvořeno, rozděleno do 15 dávek. Dvanáct příjemců nazývaných donatários byly prvky malé šlechty Portugalského království, která se vyznamenala v expanzních kampaních v Africe a Indii. Systém spojoval prvky portugalského panského režimu středověku s merkantilistickým hospodářstvím 16. století. Podle vzoru středověkého portugalského panství bylo právní spojení mezi portugalským králem a každým soukromým podnikatelem - v dokumentech označeným jako "kapitán" nebo "guvernér" založeno ve dvou dokumentech: darovací listině, která udělovala vlastnictví a umožňovala soukromé investice a koloniální samosprávu, a listinu, která určovala zákonná práva a kompetence obdarovaného, jakož i daně náležející jemu a portugalskému králi. Darovaný region získal určitou právní autonomii, zůstal však pod suverénní pravomocí portugalského panovníka. Charta "kapitána" Pernambuca sloužila jako vzor pro listiny ostatních takovýchto "kapitánů" v Brazílii. Prostřednictvím darovacího dopisu získal obdarovaný "kapitán" půdu do vlastnictví a mohl ji předat svým dětem. Dokument také stanovil, že je nutné rozdělit zemi na "sesmarias". Model "sesmarias" se objevil v Portugalsku na konci 14. století jako způsob restrukturalizace území kvůli potravinové krizi, kterou procházelo. Aplikovaný na Luso-americký kontext, tento systém umožňoval "kapitánovi" darovat pozemky, což upřednostňovalo kolonizaci obrovských území "kapitánských úřadů". Podle ustanovení darovacího listu byla obdarovanému ponechána "sesmaria" pro svůj vlastní prospěch. Ostatní "sesmaria" mohl darovat křesťanům, kteří je dokázali kolonizovat a bránit, čímž z nich udělal osadníky. Příjemce grantu také získal pravomoc zakládat vesnice, rozdělovat půdu komu chtěl, obdělávat půdu a stavět mlýny. Listina se zabývala především poplatky, které měli platit osadníci. Definovalo také, co patřilo portugalské koruně a co obdarovanému. Pokud by byly objeveny kovy a drahé kameny, 20 % by šlo pro portugalský stát. Portugalská koruna však ale měla monopol na obchod s brazilským dřevem a kořením. S vesnicí získal tábor pro svou politicko-správní autonomii a začala tvořit komoru konšelů - se zástupci volenými osadníky, s právem vydávat „postoje“, které byly druhy obecních zákonů, vybírat daně a také přijímat soudce zvenčí, pranýř a veřejné vězení. "Donatario" také vykonával plnou pravomoc v soudním a správním poli jmenovat úředníky a vykonávat spravedlnost, dokonce byl schopen nařídit trest smrti jak pro Indiány, tak i pro bílé Portugalce. Získal některá práva: osvobození od daně, prodej zotročených Indiánů a příjem části příjmu splatné koruně. Mohl přinutit domorodce pracovat na polích. Mohl dokonce i posílat zotročené Indiány do Portugalska, a to až do limitu 30 ročně. Příjemce grantu představoval nejvyšší autoritu v rámci samotného "kapitánského úřadu" a zavázal se jej rozvíjet svými vlastními zdroji. K obraně území byly podle vzoru metropole organizovány oddíly ordonanců. Ze všech brazilských území, která byla rozdělena na "kapitánské úřady", byl největší rozvoj ověřen region Nova Lusitânia - odpovídající současným brazilským státům Pernambuco a Alagoas, následovaný "Kapitánem" São Vicente. Prodej dědičného "kapitánského úřadu" mohl být uskutečněn za předpokladu, že jeho držitel získal povolení od portugalského krále. Jak se to stalo například D. Leonor - dědička Pero do Campo Tourinho, která získala oprávnění prodat "kapitánství" Porto Seguro D. João de Lencastre , vévodovi z Aveiro dne 16. července 1559, a kolonistovi Lucase Giraldes, který koupil "kapitánství" Ilhéus od dědiců Donatária Jorge Figueiredo Correia, který zemřel v roce 1552. Poslední "dědiční kapitáni", kteří přešli do přímého panství portugalské koruny, byli: Kapitán ze São Vicente - prodaný v roce 1709 markýzem z Cascais portugalské koruně za vytvoření kapitánství São Paula a Minas de Ouro, kapitán z Espirita Santo - koupila portugalská koruna v roce 1715, kapitán Pernambuco v roce 1716, kdy portugalská koruna koupila práva posledního držitele grantu D. Francisca de Paula de Portugal e Castro, 8. hraběte z Vimioso, od té doby se stal Royal Captaincy of Pernambuco, kapitán Itanhaém - který přestal existovat v roce 1753, kdy jeho donátor Conde da Ilha do Príncipe prodal jej portugalské koruně, která jej připojila ke kapitánství São Paula, kapitánům Ilhéus a Porto Seguro - které byly začleněny do kapitánství Bahia v roce 1754 a 1761) a kapitánství z Itamaracá - který byl v roce 1763, po smrti svého posledního držitele grantu, oficiálně zrušen a připojen ke kapitánství Pernambuco. Na rozdíl od darování dědičných kapitánství, ve kterém byli příjemci pouze muži, rozdělení kapitánských úřadů na sesmaria zahrnovalo rozdělení půdy i některým ženám. Dokumentace odhaluje jména určitých sesmeiras: Portazia de Bitancourt, v současném stavu Tocantins, která získala pozemky svého otce poté, co ovdověla; Luiza de Lima Camello da Paraíba, jejíž pozemky jí byly darovány v roce 1720 za účelem chovu dobytka; a konec konců i samotná Joanna Antunesová z Minas Gerais byla žena, která již dříve obdělávala farmu a vlastnila spoustu dobytka a otroků, získala pozemky legitimně v roce 1728. Je zvykem říkat, že dědičný kapitánský systém v Brazílii selhal, vzhledem k tomu, že pouze kapitánství Pernambuco a São Vicente dokázalo v následujících desetiletích dosáhnout politicko-ekonomického) úspěchu. V obou zemích se pěstování cukrové třtiny dařilo a navzdory problémům společným s ostatními kapitány se příslušným příjemcům grantu, Duarte Coelhovi a zástupcům Martima Afonsa de Sousa, podařilo udržet své osadníky a navázat spojenectví s domorodými obyvateli. Kromě oslabení obchodu s kořením s Indií a tím, že Španělé těžili z provincií velké množství drahocenného zboží, selhání ostatních kapitánů jistě zpozdilo rozvoj země. Obtíže byly větší, než si mohli příjemci spočítat. Mnoho příjemců grantů se ani nezmocnilo jejich půdy. Mezi důvody pro to patřily: 1.) obtížné přizpůsobení se klimatickým podmínkám a jinému typu života, než jaký existuje v Evropě; 2.) vysoká cena investice, která nepřinesla okamžitou návratnost; 3.) nedostatek lidských zdrojů na straně příjemců grantu na rozvoj pozemků; 4.) útoky domorodých indiánských kmenů a cizích korzárů - pirátů, jakož i různé vnitřní spory a potíže při uplatňování spravedlnosti; 5.) nedostatek komunikace a artikulace mezi různými kapitány kvůli obrovským vzdálenostem mezi nimi, a mezi nimi a metropolí; 6.) absence centrálního orgánu, tj. nějaké sjednocující centrální vlády, prostě nějakého sjednocujícího centrálního orgánu, který by v zájmu eliminace zbytečného chaosu správy portugalských koloniálních území jako sjednocující orgán lokálně synchronizoval, koordinoval a podporoval všechny ty různé kapitány, a to zejména pokud jde o ekonomiku, spravedlnost a bezpečnost. A tak portugalský kapitánský systém fakticky splnil své hlavní cíle tím, že zachoval vlastnictví půdy pro Portugalsko a položil základy kolonizace tvořené velkým venkovským majetkem a monokultuře produktu široce přijímaného v Evropě. Nicméně i přesto již v polovině 16. století si portugalská koruna uvědomila tyto problémy a rizika svého kolonizačního projektu, a proto rozhodla se centralizovat vládu Brazílie, a tak vyslala prvního generálního guvernéra Tomé de Sousa v roce 1548, aby „poskytl přízeň a pomoc“ příjemcům grantu a administrativně centralizoval organizaci Kolonie, z důvodu potřeby přeměnit portugalskou Ameriku na lukrativní podnik. Proto i rozhodl se portugalský král vytvořit v roce 1548 generální vládu Brazílie - přes Regiment ze 17. prosince 1548. Zachránil tak kapitánství Bahia de Todos os Santos od dědiců Francisca Pereiry Coutinha a přeměnil ho na prvního královského nebo korunního kapitána, sídlo generálního gouvernementu. Toto opatření neznamenalo zánik dědičných kapitánství a byly zavedeny i další, jako Itaparica v roce 1556 a Recôncavo Baiano v roce 1566, a v 17. století se nadále vytvářely dědičné kapitány, aby stimulovaly okupaci státu Maranhão. Zřídil generální vládu. Dokument podrobně popsal funkce nového zástupce portugalské vlády v kolonii. Generální guvernér začal přebírat mnoho funkcí, které dříve vykonávali příjemci grantů. Od roku 1720 obdrželi hejtmani titul místodržícího. Generální vláda zůstala až do příjezdu královské rodiny do Brazílie v roce 1808. Tomé de Sousa, první guvernér Brazílie, přijel v roce 1549 a založil město Salvador, první v kolonii. Přivedl tři pomocníky na pozice: hlavní poskytovatel, má na starosti finance; generální ombudsman, nejvyšší orgán spravedlnosti; a kapitán-generál pobřeží, pověřený obranou pobřeží. Nezávisle na aktivitách portugalského státu přišli také i katoličtí jezuitští kněží vedení Manuelem da Nóbregou, ti si vzali na starost katechizaci domorodých indiánských obyvatel a upevňování naší katolické víry na koloniálním území portugalské koruny. Rozšiřování a upevňování naší katolické víry bylo velmi významné ve vztahu k danému okamžiku, kterým tehdejší evropské monarchie právě procházely v souvislosti s bujícím chaosem daným vznikem zkázonosných herezí protestantismu. V roce 1551 za vlády Tomé de Sousy vzniklo první brazilské biskupství a bylo jmenováno biskupem D. Pero Fernandes Sardinha. Vznikali také i různé místní církevní rady složené z dobrých bohabojných mužů složené nejen z řad samotného katolického duchovenstva, ale i katolických zemědělců a jiných katolických laiků. V tomto období byl v tomto kapitánství zaveden i chov dobytka a byly instalovány mlýny. S těmito opatřeními měla portugalská vláda v úmyslu znovu potvrdit suverenitu a autoritu metropole a upevnit proces kolonizace. Bylo to ještě v době vlády Tomé de Sousy, kdy do Brazílie dorazilo značné množství řemeslníků. Nejprve pracovali na výstavbě města Salvador a později na instalaci mlýnů v regionu. Byli specializovanou pracovní silou v kolonii tak nezbytnou, že jim portugalská koruna nabídla, pokud přijdou do Brazílie, osvobození od placení desátků na stejné období, jaké měli ostatní kolonisté. Následující guvernéři Duarte da Costa v letech 1553-1557) a Mem de Sá v letech 1557-1572 posílili obranu kapitánů, prováděli průzkumné průzkumy země a přijali další opatření ve smyslu opětovného potvrzení a zaručení kolonizace. Čelili ale velkým potížím: střetům s indiány a nájezdníky, zejména Francouzi; konflikty s katolickým biskupem a se samotnými jezuity, kteří byli proti zotročování Indiánů, a mezi starými a novými osadníky. K zániku kapitánského systému formálně došlo 28. února 1821, něco málo přes rok před vyhlášením nezávislosti. Většina kapitánů se stala provinciemi a území některých, jako například kapitánství São José do Rio Negro a kapitánství Sergipe, bylo připojeno k novým provinciím. Město São Paulo postupně získalo ekonomickou a politickou centrálu v regionu. Během prvních staletí rozvoje bylo město výchozím bodem "Bandeiras". Čtyři roky po svém založení v roce 1558 byla obec São Paulo povýšena do kategorie vesnice. Status města získalo São Paulo v 18. století, přesněji v roce 1711. V roce 1815 se São Paulo stalo hlavním městem provincie. V 19. století, v roce 1815, bylo tedy São Paulo přeměněno na hlavní město provincie São Paulo. Ekonomický rozvoj hlavního města São Paulo spolu s růstem populace se formoval s kávovou ekonomikou a průmyslem pocházejícím z příjmů z této činnosti, navíc s příchodem velkého počtu zejména portugalských přistěhovalců. K zintenzivnění migračních toků a hospodářskému rozvoji v São Paulu došlo především během kávového cyklu. Pokrok industrializace spolu s fenoménem urbanizace upevňuje roli města v regionální a národní ekonomice a v současnosti dosahuje klasifikace globálního města. São Paulo dvacátého století bylo poznamenáno konstituční revolucí v roce 1932 a následně skokovým růstem a rozvojem obce v následujících desetiletích, který vyvrcholil procesem průmyslové dekoncentrace v 70. letech 20. století. Město São Paulo je nyní největším městem v Brazílii a jedním z nejlidnatějších měst na světě a je považováno za finanční centrum Brazílie. Hlavní město São Paulo každoročně přijímá mnoho migrantů z jiných států Brazílie a světa. Hlavní mezinárodní toky do města São Paulo přicházejí z Portugalska, Bolívie, Japonska, Číny a Itálie. Obec São Paulo také přijímá lidi z Venezuely, Haiti a afrických zemí, jako je Angola, Nigérie a Senegal. Za významné kulturní centrum lze město São Paulo považovat i díky této velmi různodě pestré velké koncentraci lidí různého rasového a národnostního původu na jedné straně a na straně druhé díky široké škále zařízení a kulturních akcí všeobecně. Pokud jde o kulturu města São Paulo, tak město São Paulo představuje skutečnou kulturní mozaiku, protože migranti, kteří tvoří jeho populaci, pocházející z různých částí Brazílie a světa, přispívají ke kultuře města São Paulo prostřednictvím svých tradic a zvyků. Městský prostor São Paula tuto rozmanitost velmi dobře zobrazuje, se čtvrtěmi tvořenými většinou lidmi určité národnosti, jako jsou kromě jiných národů například i takové národy, jako Japonci nebo Italové, a navíc podniky věnované výhradně oslavě a udržování jejich národního kulturního dědictví. Město São Paulo, stejně jako Brazílie, se vyznačuje směsí různých národů, které spojily své dědictví a vytvořily identitu dnešního lidu São Paula. V současné době existuje více než 70 zemí, respektive národů, které zanechaly svou stopu v architektuře, kuchyni, sportu a mnoha dalších aspektech města São Paulo. Kulturu města São Paulo poznamenala klasická hudba s Němci, kteří dorazili do São Paula – přesněji Santo Amaro – v roce 1827. Operu a lyrický zpěv přinesli do města São Paulo Italové, kteří přišli do Brazílie v 70. letech 19. století především na jih a jihovýchod země. Stále z Itálie přišel do města São Paulo vliv na výtvarné umění s Alfredem Volpim a Victorem Brecheretem, kteří přispěli k modernistickému umění. Tato kombinace byla zodpovědná za povýšení města São Paula do kategorie, kterou je dnes město São Paulo hlavním městem kultury Latinské Ameriky. V obchodě Němci a Francouzi, kteří začali s přistěhovalectvím do města São Paulo v 80. letech 19. století, dováželi látky a byli pekaři, cukráři a koželuhy. Němci byli také ve městě São Paulo primárně zodpovědní za výrobu papíru a piva. Arabové, kteří zahájili svou imigraci do města São Paulo mezi koncem 19. století a začátkem 20. století, pracovali jako podomní a prodávali klobouky, oděvy, hodinky, látky, šperky a další produkty v oblíbených obchodních oblastech, jako je 25 de Março. Dodnes podobné podniky v regionu města São Paula zůstaly. Ve městě São Paulo Židé i židé /Vysvětlivka: malé "ž" označuje příslušníky židovské náboženské komunity, velké "Ž" zas označuje příslušníky židovského národa/, kteří prodávali vysoce kvalitní oděvy a látky, měli mezi začátkem 19. století a první polovinou 20. století svůj migrační pohyb. Ve městě São Paulu si Židé a židé založili svá sídla v regionu Higienópolis, kde sídlili hlavní konzumenti jejich produktů, kávoví baroni. I dnes v této čtvrti města São Paulo je stále vysoká koncentrace Židů, ale i Žid a jejich potomků. Japonci, kteří dorazili do města São Paula na začátku 20. století, začali kromě ruční výroby výrobků pracovat jako holiči, obuvníci, pračky, nádeníci. Japonci se usadili ve městě São Paulo v centrální oblasti, ve čtvrtích Liberdade a Glicério. Ve sportovní oblasti byly některé z hlavních klubů ve městě São Paulo založeny arabskými přistěhovalci, jako jsou například Libanonci, Syřané amnozí jíní. Libanonci zde ve městě São Paulo založili například Monte Líbano a Clube Homs. Syřané zas zde ve městě São Paulo vytvořili například Esporte Clube Sírio. Palestra Italia, respektive v současnosti Sociedade Esportiva Palmeiras, Esperia a Juventus založili ve městě São Paulo zas Italové. Pinheiros zas ve městě São Paulo založili Němci. Portugalci založili ve městě São Paulo Portugalský sportovní svaz a Židé společně se židy ve městě São Paulo vytvořili A Hebraica a Círculo Macabi. Pokud jde o kuchyni, mnoho běžných ingrediencí kuchyně São Paulo pocházelo z jihovýchodní Asie, jako je mimo jiné rýže, pomeranče a lilek, vše přivezené v zavazadlech evropských, a to zejména portugalských, ale i španělských přistěhovalců. Další potraviny, jako jsou těstoviny a pizza, pocházely z Itálie a staly se specialitou na stolech obyvatel města São Paula. Díky vlivům různých kuchyní je nyní město São Paulo považováno za jedno z gastronomických hlavních měst světa. Dnes se město São Paulo stalo příkladem pohostinnosti pro další města v Brazílii i v jiných částech světa. Různé kultury, zvyky, náboženství a tradice přinesli první přistěhovalci a začlenili je do života lidí zde narozených, kteří žijí harmonicky s těmi či potomky těch, kteří si město São Paulo zvolili za svůj nový domov. Ve městě São Paulu je mnoho nejrůznějších muzeí, například slavné Muzeum umění São Paulo, Muzeum portugalského jazyka, Pinacoteca, Muzeum obrazu a zvuku, divadla, kina, koncertní sály, knihovny, parky a další rozmanitá kulturní centra. Město São Paulo je také uznáváno pro své četné festivaly, oslavy a pořádání významných akcí, jako je například Virada Cultural. Pokud jde o infrastrukturu města São Paulo, tak město São Paulo má širokou síť infrastruktury a městských služeb, které slouží svému obyvatelstvu, které žije většinou v městské části obce. Strukturální problémy a problémy s přístupem k některým službám jsou identifikovány především v rozšiřujících se oblastech města a v jeho nejchudších čtvrtích. Administrativní rozdělení São Paula zase probíhá přes 96 okresů. Tyto okresy mají na starosti 32 subprefektur, které jsou spravovány substarosty, což je pozice, která je obsazena po jmenování starostou obce São Paulo. Subprefektury Sé, Mooca a Lapa jsou nejkomplexnější: první sdružuje sedm okresů a ostatní šest okresů. Město São Paulo je považována za globální metropoli. Město São Paulo hraje důležitou roli v národním hospodářství Brazílie. Terciární sektor hraje ústřední roli v ekonomice města São Paulo, která je hlavním finančním centrem v celé Brazílii. Město São Paulo je hlavním ekonomickým a finančním centrem země, soustřeďuje sídla velkých společností a národních i mezinárodních bankovních subjektů. HDP města São Paulo je 714,68 miliard R$, což odpovídá 10 % brazilského HDP. Pokud jde o ekonomiku města São Paulo, tak město São Paulo je hlavním ekonomickým a finančním centrem Brazílie. Hrubý domácí produkt (HDP) obce São Paulo se pohybuje kolem 714,68 miliardy R$, což odpovídá 10,2 % veškerého národního bohatství. Navíc kapitál tvoří 32,33 % ekonomiky státu São Paulo. Největší podíl na příjmech obce São Paulo tvoří terciární sektor, který představuje obchod a služby. Jak uvádí IBGE, bez ohledu na činnosti veřejné správy je tento segment zodpovědný za 82,62 % HDP São Paula. Avenida Paulista soustřeďuje hlavní sídla nadnárodních společností, bank a dalších národních a mezinárodních finančních subjektů, které jsou přítomny v Brazílii. Město São Paulo je také domovem velkých maloobchodních nákupních center, která lákají k nakupování lidi z celé země, ať už jde o spotřebitele nebo obchodníky z jiných míst. Jako globální město São Paulo jsou turistické aktivity stejně reprezentativní pro obecní ekonomiku, která se zaměřuje na obchodní turistiku a kulturní turistiku. Sekundární sektor má menší podíl na ekonomice města São Paulo, což představuje podíl 9,88 % na jeho HDP. Zemědělské činnosti zase představují pouze 0,01 % příjmů São Paula. Údaje z posledního sčítání lidu IBGE ukazují, že 92,6 % domácností v hlavním městě São Paulo má přístup k odpovídajícím sanitárním kanalizacím, přičemž jen něco málo přes 50 % z nich se nacházelo na řádně urbanizovaných silnicích. Vodovodní síť obsluhovala 99 % domácností a elektřina dosáhla přibližně 99,9 % z nich. Pokud jde o komunální vládu města Sao Paulo, tak systém vlády ve městě São Paulo je zastupitelská demokracie. To znamená, že obyvatelé města São Paulo chodí každé čtyři roky k volbám, aby zvolili své zastupitele - městské poslance města São Paulo. Mezi nimi je i starosta São Paula, který je v čele výkonné složky obce São Paula. Zákonodárný sbor zastupuje městská rada, kterou v současnosti tvoří 55 zastupitelů - městských poslanců města São Paulo. Jako regionální hlavní město státu São Paulo je město São Paulo domovem sídla vlády São Paula, které se nachází v Palácio dos Bandeirantes. Domorodí obyvatelé Brazílie zahrnují velké množství různých etnických skupin, které obývají zemi od tisíciletí před začátkem portugalské kolonizace, která začala v 16. století a tvořila součást větší skupiny indiánských národů. Když Portugalci dorazili do Brazílie, domorodé národy se skládaly z polokočovných národů, které se živily lovem, rybolovem, sběrem a zemědělstvím. Přestože byla domorodá indiánská populace chráněna mnoha zákony, byla z velké části vyhubena přímo dobyvateli a nemocemi, které přinesli, a do poloviny 20. století klesla z milionové populace na přibližně 150 000, kdy pokračovala v poklesu. Teprve v 80. letech 20. století obrátila trend a začala růst solidním tempem. Při sčítání lidu Brazilského institutu geografie a statistiky v roce 2022 se 1 652 876 Brazilců prohlásilo za domorodé, ačkoli miliony dalších mají určitý stupeň domorodého původu. Několik izolovaných národů bez kontaktu s civilizací stále přežívá. Brazilské domorodé národy významně přispěly světové společnosti, jako je domestikace manioku a použití různých původních rostlin, jako je kukuřice, sladké brambory, pepř, kešu, ananas, arašídy, papája, dýně a fazole. Kromě toho rozšířili používání houpacích sítí a zvyk denně se koupat, což Evropané v 16. století neznali. Pro portugalský jazyk odkázali množství jmen míst, lidí, rostlin a zvířat (asi 20 000 slov) a mnohé z jejich legend byly začleněny do brazilského folklóru a staly se známými po celé zemi. Byli také důležitými spojenci Portugalců, i když nedobrovolně, při upevňování územního dobývání, obraně a opravování stále vzdálenějších hranic a prostřednictvím miscegenace významně přispěli ke složení současné národní populace. Jeho rozmanité kultury původně skládaly bohatou mozaiku tradic, jazyků a světonázorů, které poté, co byly dlouho opomíjeny jako typické pro barbarské, naivní a zaostalé společnosti, nebo nanejvýš ceněny jako exotika a kuriozity, se nyní začínají objevovat v širším měřítku jako komplexní kultury, v mnoha ohledech sofistikované, samy o sobě zajímavé a nositelé důležitých hodnot pro moderní svět, jako je respekt k přírodě a udržitelný způsob života, zasluhující ohled jako každý jiný. Přesto byla degradace tradičních kultur vytrvalým kontaktem s civilizací rychlá i v rámci rezerv, což způsobilo bolestivé sociální dopady. Pro mnoho pozorovatelů je osud brazilských domorodých obyvatel stále nejistý a čeká je mnoho bojů. Konflikty, které se jich týkají, se nadále množí; úmrtí, zneužívání, násilí a vnitřní rozvrat nadále sužují mnoho komunit, a to i přes všechny pokroky a právní ochranu, s veškerým politickým vědomím komunit a jejich společnou mobilizací, a dokonce s podporou významné části nepůvodních brazilských obyvatel. Ve středověku se slovo „Ind“ používalo k označení všech lidí z Dálného východu. Po dosažení Ameriky Kryštof Kolumbus věřil, že našel novou cestu do Indie, a nazýval domorodce, se kterými se setkal, „Indiáni“. Pojem „indián“ je tedy evropským vynálezem a má hanlivý charakter, protože nezdůrazňuje rozmanitost původních obyvatel. Původní obyvatelé Ameriky se nikdy neviděli jako jeden lid. Naopak, různé domorodé skupiny chovaly velké nepřátelství a neustále mezi sebou válčily. „Domorodá identita“ byla vytvořena až o staletí později, s příchodem Evropanů. Nejznámějším označením různých etnických skupin není téměř nikdy to, jak se jejich příslušníci označují, ale jméno, které jim dali bílí Evropané nebo jiné etnické skupiny, často nepřátelé, kteří je nazývali v hanlivý způsob, jak je tomu v případě Kajapó, což je jméno, které jim dali národy Tupi a které znamená „podobný opici“. Všechny lidské bytosti jsou potomky stejných předků, kteří obývali Afriku, kde se Homo sapiens objevil 100 až 200 tisíc let před Kristem. Po tisíce let byla Afrika jediným místem na světě, kde byli lidé. První, kdo odtamtud odešli, tak učinili, předpokládá se, asi před 50–60 tisíci lety před Kristem a od té doby se začali šířit do celého světa. Jeho první radiace směřovala na Střední východ, jediné pozemní spojení Afriky se zbytkem světa, a odtud se migrační proudy rozptýlily: některé zamířily na západ a dosáhly Evropy, zatímco další část zamířila na východ a dosáhla Asie. Dlouhá izolace mezi těmito populacemi je nakonec transformovala, dala jim odlišné fyzické vlastnosti a životní návyky a přizpůsobila se novému prostředí. Národy Ameriky jsou potomky skupiny, která šla na východ a osídlila Asii. Jejich pronikání do Ameriky bylo vysvětleno několika teoriemi a v současnosti nejpřijímanější říká, že průchod byl proveden přes Beringovu úžinu, v ještě kontroverzním datu, ale během doby ledové. V té době, když světové teploty klesaly, světový led expandoval, snižoval hladinu moří a odhaloval suchou zemi mezi poloostrovem Čukotka v extrémní severovýchodní Asii a poloostrovem Seward v Severní Americe. Sever, čímž se vytvořilo průchozí spojení mezi dvěma body. S koncem doby ledové se hladiny moří zvedly, zaplavily spojení mezi dvěma kontinenty, zabránily nové migraci a oddělily populace, které zůstaly v Asii, od těch, které migrovaly do Ameriky. Protože neexistovala žádná alternativa, tito lidé pokračovali v pohybu po tisíce let směrem na jih a osídlili Střední a Jižní Ameriku. Před zhruba 43 000 lety se kočovníci dostali na daleký východ Asie, vstoupil do Beringovy úžiny a zůstali až zhruba do roku 16 000 let před Kristem, zablokováni ledem v postupu dále na východ. Led během této doby ledové několikrát postupoval a ustupoval, měnil hladinu moře a alternativně blokoval nebo otevíral přístupy pro suchou nohu. Tam bylo moře mělké a k maximálnímu vystavení suché pevniny došlo před 23 až 19 tisíci lety, čímž se otevřela šíje široká více než tisíc kilometrů. Ke konečnému zaplavení průchodu došlo zhruba mezi roky 12 a 11 300 před Kristem. Jak a kdy přesně tyto pasáže využily kočovné populace, v jakém počtu prošly a jaké genetické linie nesly, jsou velkou neurčitou neznámou. Dlouhou dobu se věřilo, že prvními lidmi, kteří se usadili v Americe, byli takzvaní Clovisové, kteří se usadili v Novém Mexiku ve Spojených státech amerických, jejichž nejstarší záznamy, nedávno přehodnocené, měly cca. 13-14,5 tisíce let před Kristem, a naznačují o něco dřívější vstup do Ameriky. Tato teorie však byla v posledních desetiletích zdiskreditována, kvůli objevu několika archeologických nalezišť v různých částech kontinentu s ještě staršími daty, zejména místo Monte Verde v Chile, u kterého bylo podle Arkleyho Bandeiry potvrzeno stáří 33 000 let před Kristem (ostatní nesouhlasí), a místo Pedra Furada v Serra da Capivarapro pro které byla navržena datace v rozmezí 30 až 50 tisíc let před Kristem. Práce archeologa Juana Schobingera dokonce poukazuje na data až 100 000 let před Kristem, pro čtyři sídla v Severní Americe a historička Gabriela Martinová, která studii přezkoumávala, připustila až 300 000 let před Kristem. To by datovalo migraci přes bezledový, suchý koridor vytvořený kolem 14-15 tisíc let před Kristem, což by vyžadovalo alternativní vysvětlení průchodu, ale neznemožnilo to, protože mohlo docházet k přesunům po moři. Ve starověku docházelo k mnoha změnám hladiny moře a mnohokrát se vytvořilo a zaniklo mezikontinentální spojení. Pokud došlo k pobřežnímu průchodu, bude těžké to prokázat, protože po změnách hladiny moře budou důkazy pravděpodobně pod více než 100 metry vody. Ať je to jakkoli, ve vědecké komunitě zůstává mnoho nejistoty ohledně toho, kdy člověk poprvé pronikl na americký kontinent, kolik jich bylo, zda se to stalo najednou nebo v po sobě jdoucích vlnách a jaký byl postup na jih. Různé genetické studie, které byly provedeny v posledních letech, přinesly odlišné výsledky a původ indiánských národů zůstává středem vášnivých sporů. Ačkoli se množí názor, že k americké populaci mohlo dojít dříve, než se v současnosti soudí, kolem 15–13 tisíc let před Kristem, data starší než 30 tisíc let před Kristem jsou považována za velmi nepravděpodobná. Technicky vzato, pokud však východní polovinu starověké Beringovy úžiny považujeme za součást Ameriky – ve skutečnosti je to nyní Aljaška — lidé mohli vkročit na území dnešní Ameriky již v této chronologické horní hranici a pravděpodobněji kolem 20 000 let před Kristem. Podle studie z roku 2007 (Tamm et alii), zaměřené na mitochondriální DNA (ta, která je zděděna mateřskou linií a nejpoužívanější při výzkumu lidské evoluce), odhalila, že původní obyvatelé amerického kontinentu mají své mateřská linie předků vysledovaná k malému počtu východoasijských linií. Podle studie je pravděpodobné, že předci Indiánů pobývali značnou dobu na Beringově šíji, izolovaní ledem od postupu na východ, jehož následné tání by umožnilo rychlou migraci na jih. Další nedávná genetická studie autozomální DNA, z roku 2012 (Reich et alii), na základě stovek tisíc genetických markerů, indiáni pocházejí z nejméně tří proudů z východní Asie. Drtivá většina indiánů by pocházela z jediné rodové populace zvané „první Američané“. Avšak ti, kteří mluví eskymáckými jazyky Arktidy, zdědili téměř polovinu svých předků z druhého proudu pocházejícího z východní Asie, a ti, kteří mluví jazyky Na-Dene v Kanadě, zase zdědili desetinu jejich předky ze třetího proudu. Počáteční osídlení následovalo expanzi na jih podél pobřeží s malým dalším tokem genů, zejména v Jižní Americe. Lingvistické analýzy tyto výsledky potvrzují, přičemž byly nalezeny podobnosti mezi domorodými jazyky, kterými se mluví na Sibiři, a domorodými jazyky, kterými se mluví na americkém kontinentu. Autosomální genetická studie z roku 2015 podpořila teorii sibiřského původu indiánů prostřednictvím jediné migrační vlny, ale odhalila prastarý původ sdílený s domorodci z Austrálie a Melanésie, který je stále identifikovatelný u původních obyvatel amazonské oblasti. K migraci by došlo nejdříve 23 000 let před Kristem a izolace v Beringově úžině by netrvala déle než 8 000 let před Kristem. Bylo také zdůrazněno, že kolem 13 000 let před Kristem by se vytvořily dvě hlavní genetické linie, jedna rozšířená po celém americkém kontinentu a druhá omezená na Severní Ameriku. Jiná studie však uvažovala o původu ze dvou různých populací. Podle shrnutí Goebel, Waters & O'Rourke, akceptovaného některými dalšími autory, „Současné důkazy naznačují rozptýlení z jedné sibiřské populace přes "Beringův pozemní most" ne dříve než cca 30 000 před Kristem (možná po 20 000 před Kristem) a poté migraci z Beringovy šíje do Ameriky někdy zhruba 16 500 před Kristem. Podle Battaglia et alii, ke vstupu do Jižní Ameriky muselo dojít zhruba mezi 12 a 11 tisíci lety před Kristem. Podle genetické studie z roku 2016 by malá populace vstoupila do Ameriky po pobřeží asi před 16 000 lety před Kristem po dřívějším období izolace ve východní Beringově úžině od zhruba 2 400 do 9 000 let před rozpadem populací ve východní Sibiři. Po rychlém pohybu přes Ameriku na jih vedl omezený tok genů v Jižní Americe k dobře označené genetické struktuře, která přetrvávala v průběhu času. Všechny mitochondriální linie přítomné ve studii chybí u potomků moderních původních obyvatel, což naznačuje vysokou míru vymírání: aplikovanou analýzou bylo zjištěno, že evropská kolonizace způsobila podstatnou ztrátu předkolumbovských linií. Vědy archeologie a genetika také nejsou v dokonalé shodě, takže spory přetrvávají. Dostupné genetické referenční materiály jsou omezené a rozdílné, což oslabuje možné závěry. Zdá se jasné, že lidské bytosti byly ve svém postupu extrémně rychlé a za pouhá tři tisíciletí byli lidé, kteří obsadili celý americký kontinent a dosáhli Ohňové země, jeho extrémního jihu, a přizpůsobili se na nejrozmanitější stanoviště konkrétního místa svého pobytu. Stejně nejistá je i forma obsazení současného brazilského území, jak lze odvodit. Na místě Lapa Vermelha, v archeologické oblasti Lagoa Santa, v Minas Gerais, byl nalezen hřbitov starý něco málo přes 10 tisíc let, který jako první studoval Peter Lund v 19. století. Následovalo mnoho dalších průzkumů. Annette Laming-Emperaire tam v 70. letech 20. století našla fosilii jménem Luzia. Část populace známé jako lidé z Lagoa Santa, byla Luzia považována za vůbec nejstarší nalezenou Brazilku, jejíž stáří odhadli Feathers et alii na základě nepřímých důkazů až na 16 400 let, ale o této starobylosti, obecně přijímané, existují i určité pochybnosti - její stáří je prý "jen" 11,5 tisíce let. Předpokládalo se, že Luzia, stejně jako další tam nalezené kostry, měly typické negroidní rysy národů z Austrálie a Melanésie, což kontrastovalo s mongoloidním fenotypem, který jinak definuje indiány obecně a ukazuje na alternativní genetické linie. Nálezy na několika dalších místech po celém americkém kontinentu, i když ne tak staré, potvrzují ranou přítomnost černošského typu v Americe, dlouho před příchodem prvních Afričanů v 16. století po Kristu, prostřednictvím otroctví zavedené portugalskou kolonizací. Analýza DNA provedená výzkumníky z University of São Paulo, Harvard University a Institutu Maxe Plancka ukázal, že genetický kód lidí Lagoa Santa je podobný jako u všech původních obyvatel Ameriky a v tomto případě by rysy byly mongoloidní. V Pedra Furada, jak již bylo zmíněno, datování může dosáhnout 50 000 let před Kristem a čtyři další místa v této oblasti byla datována na 18 000 až 14 000 let před Kristem. Nálezy v São Raimundo Nonato v Piauí uvádějí chronologie, které sahají až 48 tisíc let před současnost, a spekuluje se, že spodní vrstvy již identifikované, ale dosud neprozkoumané, by mohly odhalit zkameněliny staré až 60 tisíc let. Zdá se, že extrémní jih Brazílie dosáhli jako první národy Umbu, kteří zde zanechali záznamy staré 12 700 let. Brazílie, která vznikla migrací Indiánů, Afričanů a Evropanů (od 16. století po Kristu) a Asiatů (od 20. století po Kristu), se stala bodem „shledání“ těchto lidí, kteří, přestože měli stejné předky, byli na tisíciletí odděleni k migraci do různých částí světa. Tato tisíciletí separace vytvořila kulturní, jazykové a fenotypové rozdíly v důsledku adaptace každé skupiny na zcela odlišná prostředí. Jako základ pro pochopení brazilské domorodé kultury je nutné vědět, že neexistuje jednotná brazilská domorodá kultura. Každý národ si v průběhu tisíciletí vyvinul své vlastní způsoby chápání a vztahu ke světu, které se mimo jiné projevují v náboženských tradicích, řemeslech, hudbě, společenských zvycích každé brazilské rasové skupině i každé brazilské etnické skupině. Popisy způsobu života brazilských domorodců z 15. a 17. století vytvořili kolonizátoři, jejich zprávy se obecně zabývají brazilskými indiánskými národy Tupi a jsou v mnoha ohledech omezené a kusovité. Jelikož se jednalo o kultury, které nikdy nepřišly do kontaktu, došlo či mohlo dojít i k mnoha nedorozuměním a nepřesnostem ze strany prvních bílých, původem evropských pozor