VÝZNAMNÉ MESTÁ 24.diel: Sofia /Bulharská republika/

Město Sofie je hlavní a současně i největší město Bulharska. Město Sofie je právním centrem městského regionu Sofie a jeho jedinou obcí je Stolichna. Město Sofie se nachází na úpatí severního svahu hory Vitoša, uvnitř Sofijské kotliny. Město Sofie bylo od starověku známé svými četnými minerálními a termálními prameny. Město Sofie leží přibližně na 43-tím stupni zeměpisné šířce, s průměrnou roční teplotou 11,4°C a podnebí města Sofie je tak mírné kontinentální. Zimy ve městě Sofii jsou chladné a zasněžené, zima je ve městě Sofie na bulharské poměry studená, s proměnlivým počasím a nestabilní sněhovou pokrývkou trvající v průměru 58 dní - v zimě má město Sofie v průměru 58 dní sněhovou pokrývkou. Časté oteplení ve městě Sofii až +10 °C a výše s jižními větry. Ze severovýchodu je město Sofie otevřeno studeným větrům ze severu, nicméně vzhledem k relativně nízké zeměpisné šířce města Sofie klesá průměrné maximum pod nulu jen výjimečně. V nejchladnějších zimních dnech mohou teploty ve městě Sofii klesnout až k -15 °C nebo i níže, zejména v lednu. S vpády studeného vzduchu ze Sibiře v noci se při ochlazení ochladí ve městě Sofii na -15 °C, velmi vzácně na -20 °C a níže. Mlha ve městě Sofii není na začátku zimy nic neobvyklého. Mlha je ve městě Sofii charakteristický jev na začátku zimního období. Jaro ve městě Sofii je brzy, ale dlouhé. Léta v Sofii jsou zas v městě Sofii teplá a slunečná. Kvůli vysoké nadmořské výšce jsou však léta ve městě Sofii chladnější než v jiných částech Bulharska - v létě zůstává hlavní město Sofie o něco chladnější než zbytek země Bulharska, a to kvůli vyšší nadmořské výšce. V nejteplejších letních dnech však mohou teploty ve městě Sofii přesáhnout i 35 °C, nejčastěji v červenci a srpnu - v měsících červenci a srpnu může teplota ve městě Sofii vystoupit až na +35 °C a více. Podzim je zas ve městě Sofii krátký. Jinak vůbec jaro i podzim jsou ve městě Sofii relativně krátké a mají proměnlivé a dynamické počasí. Poměrně raritou, zajímavou raritní vlastností města Sofie je, že druhým nejchladnějším měsícem ve městě Sofii je obvykle leden, nikoli únor. To je opět způsobeno nízkou zeměpisnou šířkou města, právě v únoru Slunce ohřívá vzduch nejslaběji a v lednu je vytápění mnohem výkonnější a i přes nižší průměrné minimum města Sofie, v únoru průměrné únorové maximum klesá ve městě Sofii intenzivněji, než klesá průměrné minimum. Průměrné roční srážky ve městě Sofii jsou 581,8 mm, maxima dosahují koncem jara a začátkem léta, kdy ve městě Sofii nejsou neobvyklé bouřky. Moderní město Sofie zaujímá významnou část sofijského pole, rozvíjí se ve větší míře na jihovýchodě a jihozápadě historického centra, zasahuje do nízkých částí Vitoše, ale jeho nejseverovýchodnějších obvodů - Seslavci a Kremikovci - se nacházejí na svazích Staré Planiny. Pozemek města Sofie má rozlohu 492 km², [27] a kromě urbanizovaného území zahrnuje i sousední zemědělské a lesní pozemky, včetně významné části pohoří Vitoša. Sousedí se zeměmi 3 měst (Bankja, Buhovo a Novi Iskar ) a 27 vesnic (Bistrica, Zheleznica, Plana, Busmanci, Vladaya, Voluyak, German, Gorni Bogrov, Dolni Bogrov, Dolni Pasarel, Ivanjane, Klisura Kazane, Klisura Kazane, Klisura, Krivina, Kubratovo, Lozen, Lokorsko, Malo Buchino, Mirovjane, Mramor, Murchaevo, Negovan, Ogoja, Pančarevo, Golem Buchino, Divotino, Lypeti Chupet, Lypeculin, Pernik, Gurmazovo, Pozharevo, Bozhurište, Jablanica, Svoge. Do města Sofie vede pět horských průsmyků - Iskarski, Vladaiski, Dragomanski, Petrohanski a Vitinia. V dávných dobách jimi procházely důležité cesty spojující Jadran a střední Evropu s Černým a Egejským mořem a Blízkým východem. Díky své strategické poloze na Balkánském poloostrově bylo město Sofie v minulosti velkým, živým městem, obchodním, administrativním, kulturním a později turistickým centrem. Hlavním městem Sofie protéká několik řek: Vladaiska, Perlovska, Iskar, Lesnovska reka, Suhodolská řeka, Bojanska řeka, Blato. Poblíž východních okresů protéká řeka Iskar, která však v tomto úseku není plná vody. Město Sofie je od starověku známé četnými minerálními prameny - 15 ložisek s celkovým průtokem vody 130 l/s. V posledních 60 letech byla také vybudována umělá jezera a přehrady. Městská oblast Sofie měla podle aktuálních statistik k 15. červnu 2020 1 501 402 obyvatel. V té době žilo přímo ve městě 1 410 496 obyvatel - včetně čtvrtí jako Gorubljany, Kremikovci a dalších, údaje o nich jsou v statistikách uvedeny samostatně, ale přesto se jedná o čtvrti města Sofie. Nicméně, vezmeme-li v úvahu dočasné a neregistrované obyvatele, skutečný počet obyvatel města Sofie je podle různých odhadů od 1,5 do 1,8 milionu. Podle NSI 2012 žije v Sofii nebo v městské části Sofie (Sofia-město) 1 301 683 lidí, z toho 621 156 mužů (47,5 %) a 680 527 žen (52,5 %), pak na každého připadá 1 106 žen. 1000 mužů. V Sofii žije 1 212 935 lidí, z toho 577 355 mužů a 635 580 žen. Podle údajů z roku 2001 je největší okres Lyulin (110 117 obyvatel), dále Mladost (95 877 obyvatel), Podujane (75 312 obyvatel) a Krasnoje Selo (72 773 obyvatel). Převažuje věková skupina mezi 18 a 64 lety (790 180 osob), dále věková skupina do 18 let (201 202), nad 65 let - 183 049 osob. Ve městě Sofii jsou soustředěny všechny nejvyšší bulharské státní orgány – zákonodárné, výkonné i soudní. V centru bulharského hlavního města jsou budovy Národního shromáždění, Prezidentského paláce, Rady ministrů a všech ministerstev. V bulharském hlavním městě Sofii sídlí centrála Bulharské národní banky, většina místních a mezinárodních bank v zemi, sídla mnoha nevládních organizací, nadací atd. Nachází se zde Svatý synod Bulharské pravoslavné církve, Nejvyšší muftiát muslimů Bulharska, bulharský Vrchní rabinát izraelského vyznání a další oficiálně registrovaná vyznání. V bulharském hlavním městě Sofii jsou stranická sídla téměř všech politických stran v zemi, hlavní odborové organizace atd. Působí zde ve městě Sofii i další bulharské národní a státní instituce jako bulharský Ústavní soud, Národní statistický ústav, Generální ředitelství silnic atd., řada hospodářských institucí jako Bulharská hospodářská komora aj., jakož i orgány, jejichž hlavním úkolem je provádění reforem prováděné v zemi - Agenturní privatizační agentura, Agentura pro hromadnou privatizaci, Agentura pro zahraniční investice atd. A zejména pak ve městě Sofii také sídlí všechny nejvyšší instituce bulharské justice jako Generální prokuratura, Nejvyšší rada soudnictví, Nejvyšší kasační soud, Nejvyšší správní soud a především Ústavní soud Bulharské republiky, který se v oblasti práva stal celosvětově doslova tím úplně nejslavnějším Ústavním soudem celého světa, neboť vynesl svůj soudní nález o protiústavnosti takzvané "Istanbulské úmluvy" (po česky) či takzvanej "Istanbulskej konvencie" (po slovensky)/. A zde je v českém překladu samotný text tohoto rozhodnutí Ústavního soudu Bulharské republiky o takzvané „Istanbulské úmluvě“ (po česky) či takzvanej "Istanbulskej konvencie" (po slovensky) - /Moje osobní poznámka: Protože vím, že jen málokdo má trpělivost číst sáhodlouhé právnické texty, tak jsem tento text z praktických důvodů zkrátil !/ - Sofie, 27. července 2018. Ústavní soud Bulharské republiky (soud) ve složení: Boris Velčev - předseda, členové: Tsanka Tsankova, Stefka Stoeva, Rumen Nenkov, Keti Markova, Georgi Angelov, Anastas Anastasov, Grozdan Iliev, Mariana Karagyozova-Finkova, Konstantin Penchev, Filip Dimitrov, Tanya Raykovska za účasti sekretářky - zapisovatelky Gergany Ivanovové projednané na neveřejném zasedání dne 27. července 2018 ústavní věc č. 3/2018, o níž informoval soudce Anastas Anastasov. Postupuje se podle čl. 149, odst. 1 písm. 1 bod 4 první návrh Ústavy Bulharské republiky (ústava). Případ byl zahájen dne 08.02.2018 na podnět 75 lidových zástupců (poslanců) ze 44. Národního shromáždění. Ústavnímu soudu Bulharské republiky byla postoupena žádost, aby rozhodl o souladu mezinárodní smlouvy uzavřené Bulharskou republikou dne 21.04.2016 - Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí /dále jen Istanbulská konvencia (po slovensky) či Istanbulská úmluva (po česky) /, vypracované dne 11.05.2011 ve městě Istanbul, s Ústavou před její ratifikací. Zástupci lidu (poslanci) poukazují na „společenský a veřejný význam Istanbulské úmluvy, velký veřejný zájem a vysokou míru politické angažovanosti společnosti“, což je motivovalo k předložení věci Ústavnímu soudu Bulharské republiky. Navrhovatelé uvádějí, že v Národním shromáždění byla a nadále zaznívají kladná i záporná stanoviska k Istanbulské úmluvě. V negativních stanoviscích se podle zástupců lidu tvrdí, že tato mezinárodní smlouva zavádí pojmy neslučitelné s bulharským veřejným pořádkem a neznámé v našem národním právním řádu a obsah, který je obsažen v ustanoveních úmluvy, je odlišný od obecně platného a netradiční. Podle navrhovatelů ve většině vyslovených negativních stanovisek hlavní argumenty pro nesoulad s Ústavou Bulharské republiky souvisí s ustanovením čl. 3, b. "c", čl. 12, § 1 a Čl. 14 odst. 1 Istanbulské úmluvy a výrazy v nich použité: „sociálně konstruované role“, „stereotypické role“, jakož i pojem „gender“ jako objektivní prvky obsahu pojmu „pohlaví“. ..“ v tom smyslu, že jsou slučitelné s Ústavou Bulharské republiky, včetně ustanovení čl. 46, odst. 1 základního zákona v souvislosti s vymezením „třetího pohlaví“ a vytvořením možnosti sňatků osob stejného pohlaví. Navrhovatelé rovněž poukazují na to, že srovnání pojmů a výrazů použitých v Istanbulské úmluvě s obsahem ústavních ustanovení a věcné posouzení souladu cílů, obsahu, povahy a práva Istanbulské úmluvy s Ústavou Bulharské republiky je v kompetenci Ústavního soudu Bulharské republiky. Soud v souvislosti s tím, zda a do jaké míry je plnění závazků vyplývajících z Istanbulské úmluvy pro Bulharskou republiku slučitelné s ústavou země. Usnesením ze dne 20.03.2018 soud vyhověl žádosti o přezkoumání ve věci samé a konstituoval zainteresované instituce ve věci, pozval vládní i nevládní organizace a významné odborníky z vědy a praxe, kterým dal možnost předložit písemná stanoviska a právní názory. Podle názoru prezidenta Bulharské republiky se zastává názor, že Istanbulská úmluva obsahuje pojmy a výrazy s nejasným významem, což odůvodňuje různé a protichůdné výklady, vytváří předpoklady pro zatížení těchto pojmů a výrazů „dalšími“ významy přesahujícími jejich známý a zavedený obsah, ale především – mimo základní hodnoty bulharské ústavy. Zatížení pojmu „gender“ sociálními charakteristikami použitými v Istanbulské úmluvě není podle prezidenta v souladu s jasným chápáním rovnosti mužů a žen obsaženým v Ústavě Bulharské republiky, identifikovat osobu jako muže, resp. žena (čl. 6 odst. 2 Ústavy), pro dobrovolný svazek (sňatek i nesňatek) mezi mužem a ženou, pro rodinu pověřenou výchovou a vzděláváním dětí. Podle ministra zdravotnictví by nastal problém s aplikací čl. 3, písmeno "b", Čl. 4, § 3, Čl. 12, § 3 Istanbulské úmluvy, ve kterých je odchylka od principu dvou biologických pohlaví – mužského a ženského. Institut pro moderní politiku se domnívá, že Istanbulská úmluva neodpovídá Ústavě Bulharské republiky, protože čl. 3, písmeno "c" a čl. 4, § 3 Istanbulské úmluvy porušují zásadu právní jistoty, která je konstitučním prvkem právního státu, protože obsahují pojmy a výrazy, jejichž obsah není jasný, přesný a jednoznačný, což vytváří nepředvídatelnost právních následků a právního jednání; Čl. 12 a Čl. 14 Istanbulské úmluvy neodpovídají čl. 32, odst. 1, čl. 47, odst. 1 a 2 Ústavy Bulharské republiky, jakož i důstojnosti osoby jako základní ústavní hodnoty, proklamované v preambuli Ústavy Bulharské republiky; filozofie Istanbulské úmluvy neodpovídá principu rovnosti a rovného zacházení s ženami a muži. Písemné právní stanovisko vyjádřili Prof. Dr. Penčo Penev, Prof. Dr. Plamen Kirov a Prof. Dr. Daniel Valčev. Prof. Dr. Penčo Penev předkládá argumenty pro nesoulad Istanbulské úmluvy s právním systémem stanoveným Ústavou Bulharské republiky. Pokud jde o „gender“, Ústava Bulharské republiky podle něj rozumí jeho biologickým charakteristikám – pohlaví je dáno biologicky a lidský jedinec je muž nebo žena. Vnímání jiné podstaty, jiné charakteristiky pojmu „gender“ povede podle prof. Dr. Peneva k nepřípustným rozporům, neboť budou existovat dvě paralelní a vzájemně neslučitelné podstaty téhož pojmu, z nichž jedna se liší od ústavně zřízené. Prof. Dr. Penev také odůvodňuje nesoulad s čl. 14 Istanbulské úmluvy s čl. 47, odst. 1 Ústavy Bulharské republiky, a trvá na tom, že Istanbulská úmluva přijímá vzdělávací přístup, včetně státu „na všech vzdělávacích úrovních“ a vyzývá k aktivní účasti dalších vzdělávacích struktur, ale i nevládních organizací a médií, což je v rozporu s čl. 47, odst. 1 Ústavy Bulharské republiky, který ukládá vzdělávání rodičům, nikoli státnímu či nevládnímu sektoru. Prof. Dr. Plamen Kirov zastává názor, že Istanbulská úmluva ve svých jednotlivých textech neodpovídá ústavním principům a normám bulharského základního zákona a dostává se do ostrého rozporu s bulharskou ústavní identitou. Podle Prof. Dr. Kirova, Čl. 3, písmeno "c" a čl. 4, § 3 Istanbulské úmluvy neodpovídají principu právního státu, pokud by jejich případný vstup v platnost pro Bulharskou republiku vyvolal právní nejistotu a střet s bulharskou ústavní identitou, neboť obsahují pojmy („gender“, „genderová identita“), které jsou bulharskému ústavnímu a právnímu systému cizí, nemají jasný, přesný a obecně uznávaný právní obsah, a které by pro náš právní systém měly nebezpečné důsledky. Prof. Dr. Kirov rovněž uvádí, že čl. 12 a Čl. 14 Istanbulské úmluvy jsou v rozporu s obsahem čl. 32, odst. 1 a Čl. 47, odst. 1 a odst. 1 písm. 2 Ústavy Bulharské republiky, neboť způsobují nepřijatelné zasahování do soukromého života občanů a zavazují bulharský stát k přijetí opatření ke změnám sociálních a kulturních vzorců chování bulharských občanů s cílem vymýtit „stereotypické role mužů a žen“ bez toho, aby se to jakkoli týkalo násilných činů, diskriminačního chování nebo jakéhokoli jiného protiprávního jednání. Zároveň se počítá s hrubými zásahy státu, porušování práv a povinností rodičů zakotvených v základním zákoně, do výchovy dětí s cílem vymýtit „stereotypní role pro muže a ženy“, aniž by tyto byly jakkoli spojovány s násilnými činy, diskriminačním chováním nebo jinými nezákonnými činy. Prof. Dr. Daniel Valčev se domnívá, že ustanovení Čl. 3, písmeno "c" a čl. 4 odst. 3 Istanbulské úmluvy neodpovídají principu právního státu, proklamovanému v preambuli a v čl. 4 Ústavy Bulharské republiky. Podle prof. Dr. Valčeva by ratifikace Istanbulské úmluvy vedla k zařazení do bulharského právního řádu zákona, který obsahuje pojmy s nejasným významem, poměrem a rozsahem a které se dostávají do rozporu s pojmy již zakotvenými v legislativě a soudní praxi. Rovněž uvádí, že existuje i ustanovení o dodatečných právech a dodatečné ochraně osobám, které nejsou určeny podle objektivních kritérií, ale v závislosti na jejich prohlášeních týkajících se jejich vlastních vnitřních zkušeností. Vzhledem k tomu se domnívá, že čl. 1, čl. 2 a Čl. 3 Istanbulské úmluvy neodpovídají principu rovnosti proklamovanému v čl. 6 Ústavy Bulharské republiky. Prof. Dr. Valčev také uvádí argumenty pro nedodržení ustanovení čl. 12, § 1 a Čl. 14 odst. 1 Istanbulské úmluvy s ustanovením čl. 47, odst. 2 Ústavy Bulharské republiky. Ústavní soud Bulharské republiky posuzoval argumenty v žádosti zástupců lidu a v předložených písemných právních stanoviscích a písemných důkazech přijatých ve věci. Aby mohl soud rozhodnout o souladu Istanbulské úmluvy s Ústavou Bulharské republiky, po projednání cílů Istanbulské úmluvy, obecných a zvláštních zásad, definic a politik v nich přijatých a ustanovení Istanbulské úmluvy v jejich souvislosti a korelaci zjistil, následující: Preambule Ústavy Bulharské republiky zdůrazňuje loajalitu bulharského lidu k univerzálním lidským hodnotám, mezi nimiž je výslovně zmíněn humanismus, rovnost, spravedlnost a tolerance. Práva osoby, její důstojnost a bezpečnost jsou postaveny na nejvyšším ústavním principu. Rovnost je jedním z hlavních principů současné bulharské ústavy. Byl zaveden výslovný ústavní zákaz jakékoli diskriminace na základě „pohlaví“ (čl. 6 odst. 2 Ústavy Bulharské republiky). Rovnost v důstojnosti a právech je kromě principu deklarována jako základní lidské právo v základním zákoně Bulharské republiky. V řadě ústavních ustanovení je konkretizována a zakotvena v obsahu jednotlivých základních práv a svobod. Ústavní soud Bulharské republiky shledává, že je Istanbulská úmluva vnitřně rozporuplná a tento rozpor v ní vytváří dvě vrstvy. Obsah části jejích ustanovení tak přesahuje deklarované cíle Istanbulské úmluvy a její název. V Čl. 1, § 1, písmena „a“ a „b“ Istanbulské úmluvy se pro vymezení předmětu ochrany před všemi formami násilí a diskriminace používá pojem „ženy“, který nepochybně vychází z biologického chápání tzv. pohlaví. Zároveň v Čl. 3, písmeno „c“ mezi právními definicemi Istanbulské úmluvy (anglicky a francouzsky) obsahuje pojem „gender“/„genre“, přeložený do bulharštiny jako „sex“ s následujícím obsahem: „sociálně konstruované role, chování, aktivity a vlastnosti, které určitá společnost považuje za vhodné pro ženy a pro muže“. Pouze v ustanovení Čl. 4, § 3 Istanbulské úmluvy, termín „gender“/„genre“ se do bulharštiny překládá jako „sociální pohlaví“. V Istanbulské úmluvě se vedle sebe vyskytují pojmy „pohlaví“/„sex“ („sex“) a „gender“/„genre“ („sex“, „sociální sex“), a sociální pohlaví se objevuje mezi znaky nediskriminace podle čl. 4, § 3 spolu s biologicky určeným znakem pohlaví - "pohlaví“, "pohlaví, žánr...". Tímto způsobem se povyšuje gender jako biologická kategorie („sex“), ale i gender jako sociální konstrukt („gender“), určovaný subjektivním vnímáním a představami jednotlivce a společnosti o roli muže a ženy. na autonomní a rovnocenné kategorie Istanbulské úmluvy s vlastní právní existencí. Pojem „gender“/„genre“ je v Istanbulské úmluvě přítomen jako nezávislá kategorie, která se liší od pohlaví jako biologické entity. Istanbulské úmluva odděluje biologickou a sociální dimenzi genderu a přesahuje pohled na genderovou binární hodnotu lidského druhu. S uvedeným v čl. 3, písmeno „c“ obsah „gender“/„genre“ („sex“) se stává základním nosným pojmem, který určuje význam dalších výrazů vycházejících z tohoto pojmu použitých v Istanbulské úmluvě. Důkazem samostatné role pojmu „gender“/„žánr“ („pohlaví“) jsou četná ustanovení Istanbulské úmluvy, která obsahují výrazy vycházející z tohoto pojmu – čl. 2, § 2, Čl. 4, § 3, Čl. 6, čl. 14, čl. 18, čl. 49, § 2, čl. 60, § 2 a § 3 Istanbulské úmluvy. "Gender" se používá ve výrazech: "genderová rovnost" (preambule - "genderová rovnost"), "genderově podmíněné násilí" (preambule, čl. 2, 3, 4, 14 - "genderově podmíněné násilí"), „genderová identita“ (čl. 4, § 3 – „genderová identita“), „genderově citlivé politiky“ (čl. 6 – „politiky zohledňující charakteristiky pohlaví“), „genderová perspektiva“ (čl. 6 – „perspektiva založená na pohlaví“), „nestereotypní genderové role“ (článek 14 – „nestereotypní genderové role“), „genderové chápání násilí“ (čl. 18, 49, § 2 – „genderově založené chápání násilí“), „genderově založené žádosti o azyl“ (čl. 60 – „genderově založené žádosti o azyl“), „genderová citlivý výklad“ (čl. 60, § 2 – „genderově citlivý výklad“), „genderově citlivé přijímací řízení“ (čl. 60, § 3 – „genderově citlivé azylové řízení“). Tyto výrazy mohou v závislosti na výkladu vést k různému a protichůdnému chápání filozofie Istanbulské úmluvy. Jde o první mezinárodní smlouvu podepsanou Bulharskou republikou, ve které je taková definice pojmu „pohlaví“ uvedena (článek 3 písm. „c“ úmluvy). „genderově citlivá interpretace“ (čl. 60, § 2 – „genderově citlivá interpretace“), „genderově citlivá přijímací řízení“ (čl. 60, § 3 – „genderově citlivá azylová řízení“). Tyto výrazy mohou v závislosti na výkladu vést k různému a protichůdnému chápání filozofie Istanbulské úmluvy. Jde o první mezinárodní smlouvu podepsanou Bulharskou republikou, ve které je taková definice pojmu „pohlaví“ uvedena (článek 3 písm. „c“ úmluvy). Ustanovení čl. 4, § 3 Istanbulské úmluvy ukládá smluvním stranám, aby provedly ustanovení Istanbulské úmluvy, zejména opatření na ochranu práv obětí „…bez jakékoli diskriminace na základě pohlaví, sociálního pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženství, politického nebo jiné přesvědčení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetkový stav, narození, sexuální orientace, genderová identita, věk, zdravotní stav, postižení, rodinný stav, status migranta nebo uprchlíka nebo jiný status. Podle § 53 Důvodové zprávy k Istanbulské úmluvě, doprovázející její vznik, a ve světle rozsáhlé judikatury Evropského soudu pro lidská práva podle čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod seznam podle čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 4, § 3 je výrazně rozšířen, protože by měl poskytovat ochranu před diskriminací z více důvodů řadě zranitelných skupin. Tato kategorie podle zprávy zahrnuje také lidi, kteří neodpovídají tomu, co společnost definovala jako příslušnost do kategorií „muži“ a „ženy“. Přestože Istanbulská úmluva konkrétně neupravuje práva samotných „transgender“ osob, je Istanbulská úmluva také první mezinárodní smlouvou podepsanou Bulharskou republikou, která výslovně zahrnuje prvek „genderová identita“ v čl. 4, § 3 jako základ pro zákaz diskriminace. Je třeba zdůraznit, že výraz "genderová identita"/"l'identite de žánr" se nevztahuje na "pohlaví" jako biologickou kategorii, ale na "gender" s významem obsaženým v takto uvedené definici pojmu v Čl. 3, písmeno "c" Istanbulské úmluvy. Istanbulská úmluva nedefinuje „genderovou identitu“/„l'identite de žánr“. Důvodová zpráva k Istanbulské úmluvě (§ 53) definuje „genderovou identitu“ takto: „Určité skupiny jedinců mohou čelit také diskriminaci na základě své genderové identity, což zjednodušeně řečeno znamená, že pohlaví, se kterým se identifikují, neodpovídá pohlaví, které jim bylo přiděleno při narození. To zahrnuje určité kategorie osob, jako jsou transgender osoby, transvestité, transvestité a další skupiny lidí, které neodpovídají tomu, co společnost definovala jako příslušnost do kategorie „muži“ nebo „ženy“. Vzhledem k absenci definice pojmu "genderová identita"/"l'identite de žánr" ("identita založená na pohlaví") v Úmluvě je třeba její obsah chápat kromě důvodové zprávy také v s ohledem na politiku Rady Evropy na ochranu určitých práv „transgender“ osob. Výše uvedené akty Rady Evropy proti diskriminaci a násilí na základě sexuální orientace a genderové identity nepochybně slouží k objasnění významu spojovaného s pojmy „gender“ („sex“) a „genderová identita“. v kontextu přístupu Rady Evropy k prosazování porozumění, že biologické a sociální dimenze genderu nejsou neoddělitelně spjaty a existují nezávisle na sobě, aby lidé měli možnost sebeurčení podle pohlaví. Analýza pojmů „gender“/„genre“, přeložených do bulharštiny jednou jako „gender“ a podruhé jako „sociální gender“ a „genderová identita“/ „l'identite de žánr“, přeložených do bulharštiny jako „identita“, „gender-based“ znamená, že pojmy spolu souvisejí a měly by se vzájemně chápat. Pojem „gender“/„žánr“ s obsahem „sociálně konstruované role, chování, činnosti a vlastnosti, které určitá společnost považuje za vhodné pro ženy a muže“ odráží určité sociální a kulturní představy o mužích a ženách konstruované v dané společnosti směrem k určitý okamžik. Tyto představy se vyvinuly do té míry, že novější mohou vyloučit starší, například že pohlaví je určeno biologicky. Z této perspektivy může mít biologický muž „pohlaví“/„žánr“ ženy a naopak. To vede k možnosti jedince zvolit si dle libosti odlišnou „genderovou identitu“, která se nemusí shodovat s tou biologickou. Takové chápání vyjadřuje aspekty „genderové ideologie“ – soubor myšlenek a přesvědčení, že biologicky determinované charakteristiky pohlaví jsou irelevantní a záleží pouze na genderové sebeidentifikaci. Nedostatek jednotného chápání pojmu „gender“/„žánr“ dokládá i aktivní veřejná a politická diskuse na otázku „pro“ či „proti“ gender-ideologii, která probíhá již více než dva desetiletí v desítkách zemí. Jak bylo uvedeno, Istanbulská úmluva používá dva pojmy genderu – „pohlaví“ a „gender“. Když vymyslel frázi „genderová identita“, odvodil ji z myšlenky, že sociální rozměr genderu je nezávislý na biologickém. Distancování se od konceptu „gender“ jako biologického znaku – muž/žena vzdaluje Istanbulskou úmluvu stanoveným cílům ochrany žen před všemi formami násilí. Vnitřní rozpor v Istanbulské úmluvě je zřejmý při srovnání deklarovaného v čl. 1 účely Istanbulské úmluvy a její název s definicí „pohlaví“, jak je uvedena v Istanbulské úmluvě. Ostatně tato dualita pojmového aparátu samotné definice pojmu „gender“ by byla zbytečná, pokud by deklarovaný účel mezinárodní smlouvy skutečně odpovídal jejímu názvu „...předcházet násilí na ženách a bojovat proti němu...“. Právní rovnost mezi pohlavími je na ústavní úrovni proklamována v čl. 6, odst. 2 základního zákona Bulharské republiky. Neznamená to rovné zacházení s oběma pohlavími, ale vyžaduje zohlednění biologických rysů a rozdílů mezi nimi. Pohlaví patří mezi ty, které jsou výslovně stanoveny v čl. 6, odst. 2 Ústavy Bulharské republiky znaky, na jejichž základě nejsou přípustná privilegia nebo omezení v právech (rozhodnutí č. 1 ze dne 27. 1. 2005 podle zákona č. 8/2004). Ústavní text považuje biologické pohlaví za pojem s jasným právním obsahem. Potvrzuje to projednávání ustanovení v rámci návrhu Ústavy „pro rovnost mezi muži a ženami“ (Zápisy ze schůzí Výboru pro návrh Ústavy Bulharské republiky ze dne 13. 2. 1991 a 10. 6. 1991 ), jakož i z praxe Ústavního soudu Bulharské republiky k výkladu čl. 6, odst. 2. Ústava Bulharské republiky a veškerá bulharská legislativa je postavena na pochopení binární existence lidského druhu. Ústava Bulharské republiky totiž jednoznačně vnímá sociální dimenzi genderu v interakci s tou biologicky determinovanou - čl. 47, odst. 2 základního zákona. Ve zmíněném ústavním ustanovení je biologický rod „žena“ spojován se sociální rolí – „matka“, s „porodem“, s „porodní asistentkou“. Stručně řečeno, pojem „gender“ je ústavním zákonodárcem používán jako jednota biologicky determinovaného a sociálně konstruovaného. Sociální dimenze v Ústavě Bulharské republiky nevytváří sociální gender nezávislý na biologickém, jak předpokládá Istanbulská úmluva. V mezinárodněprávní rovině je chápání genderu jako jednoty biologické a sociální dimenze zakotveno v Římském statutu Mezinárodního trestního soudu (vyhlášeno - SG č. 68 ze dne 16.7.2002). Podle ustanovení Čl. 7, odst. 3 Římského statutu: „Pro účely tohoto statutu pojem „pohlaví“ znamená v kontextu společnosti obě pohlaví, mužské i ženské. Výraz "pohlaví" nemá žádný jiný význam než ten, který je uveden. Tradičně je lidská společnost postavena na genderové dvojce, tzn. existence dvou opačných pohlaví, z nichž každé je pověřeno specifickými biologickými a sociálními funkcemi a odpovědnostmi. Biologické pohlaví je určeno při narození a je základem civilního pohlaví. Význam občanského genderu v právní úpravě společenských vztahů (manželství, rodičovství) vyžaduje zajištění přehlednosti, nespornosti, stability a jistoty. Ústavní definice manželství, jak byla vždy přítomna v bulharské právní tradici, je obsažena v ustanovení čl. 46, odst. 1, který jej definuje jako „…dobrovolný svazek mezi mužem a ženou“. Ústavní úprava manželství je postavena na pochopení existence dvou biologicky determinovaných pohlaví – mužského a ženského. Tím, že Ústava Bulharské republiky definuje manželství jako dobrovolný svazek muže a ženy, povyšuje rozdílné biologické pohlaví na imperativ pro ty, kteří vstupují do manželství. Chápání manželství jako vztahu muže a ženy je hluboce zakořeněno v bulharském právním vědomí a v tomto smyslu je základem ústavního ustanovení. Na rozdíl od tohoto ústavního chápání genderu jako biologické kategorie je pojem „gender“/„genre“ jako sociální konstrukt v Istanbulské úmluvě přítomen samostatně a vedle pojmu „sex“. Jak bylo uvedeno, tato situace vzdaluje působnost Istanbulské úmluvy jejím deklarovaným cílům ochrany žen a otevírá prostor pro její rozporuplnou aplikaci, která je v rozporu s principem právního státu ve formálním smyslu (čl. 4 odst. 1 Ústavy Bulharské republiky). Istanbulská úmluva připravuje cestu pro implementaci pojmů „gender“ a „genderová identita“, jak jsou definovány v čl. 3, písmeno "c", v bulharském právním systému. Požadavky čl. 4, § 3 Istanbulské úmluvy by vyžadovalo, aby Bulharská republika vytvořila postupy zajišťující právní uznání jiného než biologického pohlaví v rozporu s Ústavou Bulharské republiky. Princip právního státu je v praxi Ústavního soudu Bulharské republiky přítomen se známým a ustáleným obsahem, kombinující formální a materiální aspekty. Dnes je v evropském právním prostoru široce sdíleno chápání právního státu, které zahrnuje jak princip právní jistoty - formální prvek, tak princip materiální spravedlnosti - materiální prvek (rozhodnutí č. 1 ze dne 27.01. 2005 podle trestního řádu č. 8 /2004). Právní stát ve formálním smyslu (stav právní jistoty) vyžaduje, aby obsah právních pojmů byl jasný a jednoznačný. Mandát právní jistoty a předvídatelnosti neumožňuje existenci dvou paralelních a vzájemně se vylučujících pojmů „gender“. Ratifikace Istanbulské úmluvy by vedla k zavedení pojmu, který je v rozporu s ústavně stanoveným, do vnitrostátního právního řádu Bulharské republiky. Princip právního státu je základem nastoleného ústavního pořádku. Řízení podle Čl. 149, odst. 1 písm. 1 bod 4 návrh jeden ze základních zákonů zaručuje zavedení hodnotových úspěchů mezinárodního společenství do národního právního řádu při zachování jádra hodnot zakotvených v Ústavě Bulharské republiky. V Istanbulské úmluvě se definováním „genderu“ jako sociálního konstruktu relativizují hranice dvou pohlaví – mužského a ženského – jako biologicky determinované. Pokud však společnost ztratí schopnost rozlišovat mezi muži a ženami, zůstává boj proti násilí na ženách pouze formálním, ale nesplnitelným závazkem. Ústavní soud Bulharské republiky má za to, že Istanbulská úmluva vzhledem k ustanovení čl. 3, písmeno "c" a čl. 4 odst. 3, které jsou základem pro smysl mezinárodní smlouvy v celém rozsahu, neodpovídá Ústavě Bulharské republiky. Právě ve vztahu k těmto ustanovením Istanbulská úmluva výhrady nepřipouští. Podle Čl. 78, § 1 Istanbulské úmluvy: "K žádnému ustanovení této Úmluvy nejsou povoleny žádné výhrady, s výjimkou výhrad uvedených v odstavcích 2 a 3." Ústavní soud Bulharské republiky zdůrazňuje, že jakmile by tato mezinárodní smlouva byla ratifikována, vyhlášena a vstoupila v platnost pro Bulharskou republiku, v souladu s čl. 5, odst. 4 základního zákona, byla by začleněna do bulharského vnitrostátního práva a byla uplatňována přednostně před bulharskou vnitrostátní právní úpravou, která mu odporuje (rozhodnutí č. 7 ze dne 2. 7. 1992 pod č. 6/1992 Sb.). Z uvedených důvodů a na základě čl. 149, odst. 1 písm. 1, bod 4, výrok první Ústavy Bulharské republiky, Ústavní soud Bulharské republiky vyhlašuje tento Nález : Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, sepsaná dne 11.05.2011 ve městě Istanbul, podepsaná Bulharskou republikou dne 21.04.2016, neodpovídá Ústavě Bulharské republiky. /Tolik tedy toto celosvětově historicky přelomové rozhodnutí Ústavního soudu Bulharské republiky o protiústavnosti tzv. "Istanbulské úmluvy" (po česky) či "Istanbulskej konvencie" (po slovensky)/. Město Sofie bylo založeno v 1. století po Kristu jako součást římské říše pod názvem Serdika - název z thráckého etnonyma "serdy". Slované, kteří přišli v 6. století, přehodnotili název ve tvaru Sredets („střed“ a přípony -ets ). V 11. století, po dobytí města Byzancí, bylo město přejmenováno na Triaditsa na počest Nejsvětější Trojice, ale tento název se neujal. Od konce 14. století se začalo používat jméno Sophia, dané po hlavním chrámu Hagia Sophia. Jinak nejstarší dochovaný název dnešního města Sofie je po řecky pojatý název Serdonpolis (Σερδῶν πόλις), jehož latinská varianta je civitas Serdensium. Předpokládá se, že znamená „město srdcí “. Tito Serdi (podle Diona Cassia) pravděpodobně obývali oblast v 1. století před Kristem - podle zpráv z 2. století po Kristu. Mnoho autorů si však o Serdim klade otázky: „... Toto etnonymum [Serdi] je stále fantom.“ (Alexander Fall) Existuje několik hypotéz o etymologii jména „Serdi“. Václav Tomášek jej odvozuje z indoevropského slova çardh ("stabilní", "tvrdohlavý") a Stefan Mladenov a Gavril Katsarov - ze stejného kořene, ale ve formě çardhas ("stádo"), spojující jej s obživou regionu. Radu Vulpe odvozuje název od kořene serd („srdce“, „střed“), který je také spojen s pozdějším slovanským jménem. Císař Trajan oficiálně dal městu jeho rodové jméno a nazval jej Ulpia Serdica (v latině Ulpia Serdica ("serdician Ulpia") a později bylo často zkracováno na Serdica. Jméno se často píše a vyslovuje Sardiki (řecky Σαρδική ). V řečtině -jazykové narativní zdroje se téměř vždy používá tvar Sardiki, zatímco v místních kamenných nápisech, rovněž v řečtině, převládá forma Sardiki, zatímco v latinských pramenech se až na výjimky, které jsou často překlady z řečtiny, používá Serdica. Obě formy, Serdonpolis a Ulpia Serdica, se vyskytují na mincích ražených ve městě Sofie během římské éry. Název Serdika se nadále používal i po připojení města Sofie k Bulharsku na počátku 9. století, například v hambarském nápisu. Jeho nejstarší doložené použití je ve dvou starobulharských apokalyptických textech z druhé poloviny 11. století, ale předpokládá se, že mohl vzniknout již v 8.–9. Lze jej chápat jako raně středověký bulharský výklad jména Sardika/Serdika, který zároveň odráží význam „životní prostředí“ – z centrální polohy města na poli Sofie, stejně jako možný význam střední/centrální město okolního obyvatelstva. V řeckojazyčných pramenech po 2. polovině 10. století se pro město Sofie používá také název Triaditsa, méně často ve formě Tralitsa (tato varianta byla transformována v arabské knize Mohammeda al-Idrisiho v Atralisse). Podle názoru podporované autory jako Vasil Gyuzelev a Veselina Vachkova, pochází název města Sofie od Nejsvětější Trojice (Αγία Τριάδα), spojené s kostelem svaté Sofie. V západních kronikách křížových výprav z XI-XII století bylo město Sofie nazýváno různými přepisy jako Sternitz, Stralitz, Stralitzium, a v maďarských kronikách z 12.–14. století se zas používají názvy Scereducsi a Scarbitzium. Jméno Sophia bylo poprvé zapsáno v latině v dodatku ke střednímu evangeliu z roku 1329, ale jako název kostela „Svatá Sofie“, zvaného „Střední Metropole“. Město bylo poprvé pojmenováno „Sofie“ v listině Vitoška kolem roku 1385. V následujících letech bylo „Sofie“ zavedeno jako široce používané, včetně oficiálního názvu města, ale jako synonyma se objevující forma „Sardakia“. Historické centrum Sofie se nachází bezprostředně jižně od centra Sofijského pole, jednoho z transbalkánských údolí, které se nachází mezi Západní Starou Planinou (Murgaš, Sofia Planina a Tři uši) na sever a Lyulinem, Vitošou, Planou a Lozenské hory, části pohoří Srednogorska, na jih. Bulharské hlavní město Sofie se nachází 145 km od bulharského města Plovdiv, 441 km od bulharského města Varna, 360 km od bulharského města Burgas na dálnici Trakia, 309 km od bulharského města Ruse, 232 km od bulharského města Stara Zagora, 34 km od bulharského města Pernik, 101 km od bulharského města Blagoevgrad, 58 km od hraničního přechodu Kalotina, 99 km od hraničního přechodu Strezimirovtsi, 127 km od hraničního přechodu Gueševo, 181 km od hraničního přechodu Kulata-Promahon. Vzdálenost bulharského hlavního města Sofie do severomakedonského hlavního města Skopje je 244 km. Vzdálenost z bulharského hlavního města Sofie do rumunského hlavního města Bukurešti je 384 km, do srbského hlavního města Bělehradu 393 km, do turecké metropole a největšího tureckého města Istanbul 550 km, do hlavního města Bosny a Hercegoviny Sarajevo 602 km, do chorvatského hlavního města Záhřeb 781 km a do řeckého hlavního města Atény je 791 km. Město Sofie je nejdůležitější železniční uzel v Bulharsku; vlaky odjíždějí z města Sofie v pěti směrech. Na území města Sofie je osm železničních stanic - Centrální nádraží, Sofie-Sever, Ilijantsi, Poduene, Iskar, Zakharna Fabrika, Gorna Banja a Nadežda. Za období leden až červenec 2004 bylo na Hlavním nádraží bulharského hlavního města Sofie odbaveno 2 323 844 cestujících, což je 11,8 % z celkového počtu cestujících na železnici v zemi. Hlavní sídlo Bulharských státních drah se nachází ve městě Sofii. Leteckou dopravu zastupuje největší letiště v zemi, v bulharském hlavním městě Sofii a středisko řízení letového provozu. V roce 2001 začala modernizace letiště ve městě Sofii a výstavba druhého terminálu. Celkem bylo v roce 2008 odbaveno 3 230 696 cestujících, což je o 17,6 % více než v roce 2007. V roce 2019 prošlo letištěm rekordních 7 107 096 cestujících, což je o 2 % více než v roce 2018. Dne 28. ledna 1998 byla uvedena do provozu první etapa sofijského metra skládající se z jedné linky a 5 stanic. Od května 2021 je celková délka linek metra ve městě Sofii 52 km, tj. 4 linky a 47 stanic. V systému městské hromadné osobní dopravy jezdí ve městě Sofii autobusy, trolejbusy, tramvaje i taxíky s pevnou trasou. Pro rok 2022 funguje v bulharském hlavním městě Sofia 84 autobusových, 14 tramvajových a 16 trolejbusových linek. Centrum bulharského hlavního města Sofia je ve špičce přeplněné kvůli úzkým uličkám, nevyřešeným problémům s parkováním a neefektivnímu řízení dopravy. Dne 4. června 2004 bylo v bulharském hlavním městě Sofii otevřeno nové Centrální autobusové nádraží. Nejstarší archeologické doklady osídlení na území Sofie pocházejí z raného neolitu cca 6. tisíciletí před Kristem, mezi nimi i neolitické sídliště Slatina. Nejstarší doklady osídlení starověkého centra města Sofia – oblasti kolem minerálních pramenů dnešních Ústředních minerálních lázní – pocházejí z doby bronzové, tj. cca 2. tisíciletí před Kristem. Informace o této osadě jsou vzácné, protože město na tomto místě existovalo po tisíciletí a mnoho pozůstatků bylo zničeno, ale bez přerušení existuje dodnes. Informace o regionu dnešní Sofie se objevují ve starořeckých písemných pramenech v polovině 5. století před Kristem a v té době byla tato část Balkánského poloostrova osídlena různými kmeny z thrácké skupiny. Když se v kraji objevili Římané ve 2. století před Kristem, prameny nazývají místní obyvatele Serdi a osadu u minerálního pramene Serdonpolis ("město Serdi"). O městě během thráckého období nejsou téměř žádné informace, ale pravděpodobně ve 4. století před Kristem, za Filipa II., byly země Serdů dobyty starověkou Makedonií, která zůstala součástí vlastní Makedonie i po rozpadu říše Alexandra Velikého. S úpadkem království ve 3. století před Kristem ztratilo své majetky ve vnitrozemí Balkánského poloostrova a během jeho dobytí Římany v polovině 2. století před Kristem. Serdi byli podrobeni římskou republikou v roce 28 před Kristem makedonským prokonzulem Marcusem Liciniem Crassem, který dobyl jejich země za použití velkých krutostí a nucené emigrace. V roce 45 byla Serdica zahrnuta do hranic nově vytvořené římské provincie Thrákie a během tohoto období začalo usazování veteránů z římské armády. Za vlády císaře Marka Aurelia obdržela Serdica právo razit vlastní mince a kolem roku 180 opevněno pevnostní zdí, která po staletí vytyčovala jádro města. Během římské éry se aktivní hospodářská činnost rozvinula daleko za městskými hradbami, ale v dnešních hranicích Sofie. Příkladem toho jsou cihelny používané až do novověku v dnešním okrese "Gotče Delčev", těžební zařízení na železnou rudu na Vitoše a na zlato v Gorubljane a Darvenici, stejně jako desítky slavných předměstských vil - některé z nich zahrnují luxusní bydlení čtvrti, zatímco jiné jsou zcela orientovány na zemědělskou výrobu a některé jsou také obklopeny výrazným opevněním. Většina zkoumaných vil vznikla mezi koncem 2. a koncem 3. století a byla zničena různými útoky mezi koncem 3. a polovinou 5. století. Kolem roku 271 se Serdika /Sofie/ stala centrem nově vytvořené provincie Dacia Aureliana a po jejím rozdělení v roce 285 - její jižní části - Vnitřní Dacie. Když byla diecéze Mysja rozdělena na dvě části, stala se hlavním městem severní diecéze - Dacie . V druhé polovině 3. století ztratilo město Řím své místo jako politické centrum říše a panovníci začali cestovat mezi různými městy v provinciích. Jedním z těchto měst byla Serdica, kde často pobývali císaři Galerius - pravděpodobně se ve městě/Sofii/ nebo jeho okolí narodil a zemřel, a zejména Konstantin I. Peter Patricius podle svých slov vyjádřil zvláštní preference pro město /Sofii/: „Konstantin měl nejprve v úmyslu přenést vládu na Sardicu /Sofii/; a protože to město miluje, často říká: "Sardinie je můj Řím." V I-IV století byla tedy Serdika /Sofie/ správním centrem římské provincie Thrákie. Bylo to oblíbené město císaře Konstantina I. Velikého ( 306-337 ) Po mnoho let zde sídlil císařský dvůr, který odtud vládl říši. Historie uchovala císařova slova: „Serdica /Sofie/ je můj Řím “, nejprve zde chtěl zřídit hlavní město Římské říše – „Nový Řím“, ale strategické místo Byzance přesto zvítězilo. V důsledku náboženské reformy císaře Konstantina I. se Serdika /Sofie/ stala také sídlem biskupa. Zde v roce 343 v katedrále sv. Sophia hostila katedrálu Serdiki, který církev považuje také za pokračování Prvního nicejského koncilu. V roce 357 římský historik Ammianus Marcellinus definoval město Sofii jako „velké a nedobytné“. Konstantin podnikl v Serdice rozsáhlou výstavbu, zboural bývalé obytné čtvrti v jihovýchodní čtvrti prostoru mezi městskými hradbami a vybudoval zde architektonický komplex, nazývaný archeology „Konstantinská čtvrť“, včetně nejstarší plně dochované budovy v r. Sofie - rotunda "Sv. Jiří ". Z tohoto období také pochází nejstarší známý křesťanský kostel v Serdice, objevený pod dnešní bazilikou Hagia Sophia. Koncil Serdicie z roku 343 byl svolán do Serdicy západním císařem Constansem a východním císařem Constantiem II. , aby vyřešili spory mezi pravoslavnými a ariány, a ve městě se shromáždilo přes 170 biskupů ze všech koutů říše s jejich doprovodnými delegacemi. Oba tábory však zůstaly nesmiřitelné a nakonec ariánští biskupové opustili Serdicu a pokračovali ve svých setkáních ve Philippopolis. V 5. - 6. století, během Velkého stěhování národů, město Sofie zažilo nájezdy barbarských kmenů a v roce 441 bylo zdevastováno Huny. Útoky Vizigótů na konci 4. století, Hunů v polovině 5. století a Slovanů a Avarů od 6. století sice město Serdika /Sofie/ vážněji nezasáhly, ale zlikvidovali vzkvétající velkostatky kolem něj. Hustota zástavby Serdiky /Sofie/ se zvyšuje, bydlení se staví také na částech bývalých ulic a náměstí. Po rozdělení Římské říše v roce 395 zůstalo město v jeho východní části. Serdika /Sofie/ patřila mezi mnoho pevností na Balkáně opevněných za císaře Justiniána Velikého (527 – 565), pod nímž byla pravděpodobně postavena dodnes zachovaná impozantní bazilika "Sveta Sofia". Informace o Serdice /Sofii/ během příštích dvou a půl století jsou vzácné. V polovině 6. století, za vlády císaře Justiniána I. Velikého (527-565), byla Serdika /Sofie/ obnovena jako důležité správní centrum Byzantské říše pod jménem Triaditsa. Pouze nábožensky bylo město Sofie podřízeno arcibiskupství s centrem ve vesnici Prima Justiniana -snad někde poblíž moderního města Ohrid v moderní Severní Makedonii, kde se narodil samotný císař Justinián. V roce 809 se město Sofie stalo součástí bulharského království pod názvem Sredets z lat. Serdica > staroslovan. Sredts. Pád Sredets však podle všeho proběhl bez vážnější destrukce, nevedl k velkým změnám ve městě Sofii, pouze kolem hradební zdi se objevilo mnoho nálezů keramiky, kterou někteří badatelé definují jako charakteristické pro Slovany Balkánského poloostrova, někdy se nezabývá jeho thráckým a bulharským vzhledem. Na jaře roku 809, v předvečer Velikonoc, bulharský vládce Krum, vracející se z nájezdu v údolí Struma, zabral město Serdiku /Sofii/ a „zabil 6 tisíc vojáků a mnoho civilistů“. Pád Sredets však podle všeho proběhl bez těžké destrukce, nevedl k zásadním změnám ve městě Sofii, pouze kolem hradební zdi se objevilo mnoho nálezů keramiky, kterou někteří badatelé definují jako charakteristické pro Slovany z Balkánského poloostrova, někdy bez zastavení na jeho thráckém a bulharském vzhledu. Na samém konci 9. století nebo v první polovině 10. století byl kostel sv. Jiří zcela přestavěn i přemalován. Město Sofii navštívil car Petr I., na jehož žádost byl v Sredci bezprostředně po své smrti v roce 946 pohřben kanonizovaný poustevník svatý Ivan Rilský Divotvůrce přezdívaný bulharský nebeský patron. Byl pohřben ve Sreditse bezprostředně po své smrti v roce 946. Po obnovení bulharského státu v roce 1185 byl sredecký biskup povýšen do hodnosti metropolity. Na konci 10. století byl Sredets centrem majetku jednoho z komitopulů - Arona. Po dobytí hlavního města Preslava se ve městě na nějakou dobu usadil bulharský patriarcha Damianus. V létě roku 986 císař Basil II osobně 20 dní obléhal Sredets a na cestě zpět do Thrákie utrpěl těžkou porážku u Trajanovy brány. Teprve v roce 1018, po smrti posledního krále Prvního bulharského království Ivana Vladislava, vojvodové 35 pevností, včetně Sredets, dobrovolně uznali a přijaly nadvládu byzantského - římského císaře. V roce 1040 se město Sofie dostalo pod kontrolu rebelů Petra Deljana a osobně sem přijel císař Michael IV, aby povstání potlačil. Po roce 1048 byzantské úřady usadily byzantské úřady na Sofijském poli značný počet Pečeněhů, z nichž někteří se pravděpodobně usadili i ve městě Sofii. V roce 1059 dorazil do Sredets císař Isaac I. Comnenus -Izák I. Komnenos s velkým vojskem, aby zastavil postup Maďarů směrem k městu Sofii, ale obě strany dosáhly dohody bez většího vojenského střetu. Na konci roku 1066 nebo začátkem roku 1067 byl budoucí císař Roman IV Diogenes - Romanus IV Diogenes jmenován vévodou Sredets, tj. Sofie. V roce 1183 byl Sredets zajat a zpustošen spojenými silami srbského velkovévody Stefana Nemanji a maďarského krále Bely III. V roce 1189 prošel Sredets a jeho okolím severní paprsek třetí křížové výpravy – vojska císaře Fridricha I. Barbarossy, která se nečekaně ocitla v opuštěném městě Sredets, bez „trhu, jídla a vína“. Byli nuceni pokračovat dál v cestě přes Plovdiv do Edirne a pak do Konstantinopolu, a to vyčerpaní a nesmírně zklamaní. V roce 1194 byl Sredets /Sofie/ trvale připojen k druhému bulharskému království bulharským carem Ivanem Asenem I. Pokud jde o rozkvět Sofie ve 13. – 17. století, v rámci Druhého bulharského království měl Sredets /Sofie/ velký strategický význam pro bulharskou kontrolu nad Pomořansko a Makedonií. V prvních desetiletích po jeho přistoupení byla přijata opatření k obnově pevnostní zdi a výrazné destrukci v interiéru města Sofie. Hustota výstavby v samotném městě Sofii stále roste a z mnoha ulic se stávají úzké průchody, objevují se dvoupatrové budovy. Několik vojvodů Sredets /Sofie/ v polovině 13. století nese titul Sevastokrator, druhý v pořadí po královském - Sevastokrator Alexander, co je bratr bulharského cara Ivana Asena II, jeho syn Kalojan a nakonec Alexandrův zeť Petr, který po smrti bulharského cara Ivana Asena II ovládal všechny západní oblasti Bulharska. Pravděpodobně za Sebastocratora Kalojana byly pozůstatky starověké konstantinské čtvrti přestavěny na rezidenci vévody města Sofie. Sebastokrator Kalojan je také zakladatelem Bojanské církve, jedné z nejpozoruhodnějších památek bulharského středověkého umění, v níž je zachován jeho celovečerní portrét datovaný do roku 1259. Ve 14. století působila v blízkosti metropolitní katedrály „Svatá Sofie“ literární škola, z jejíž činnosti se dochovalo sredecké evangelium. V okolí města Sofie vznikl komplex klášterů, později nazvaný Sofijský Svatý les, ve městě Sofii byly kanceláře obchodníků z Dubrovníku a pestrobarevná luxusní sgrafitová keramika, šperky a železářství. V roce 1382 bylo město Sofie dobyto Osmany a stalo se součástí Osmanské říše, v roce 1382 osmanský generál Lala Šahin město Sofii 3 měsíce obléhal, ve zprávách vládě vychvaloval přírodní podmínky, bohatství a ekonomickou aktivitu v něm a také jeho politický význam a o něco později Sofii dobyl jeho podřízený Ince Balaban Bej. Město Sofie se v letech 1393 až 1878 stala centrem sofijského paši Sanjaku. Teprve na konci 14. století bylo toto město pojmenováno jako Sofie, a to po kostele sv. Sofie v něm stojícím. Pokud tedy jde o chrám Hagia Sophia, od níž město převzalo svůj moderní název Sofie, tak během velkého vojenského tažení uherského krále Janose Hunyadiho na podzim roku 1443 opustili Osmané město Sofii a úmyslně vypálili město Sofii. Uhrové byli v městě Sofii přivítáni bulharskými křesťany slavnostní bohoslužbou v katedrále Hagia Sofia, ale o několik týdnů později, poté co se uherská vojska odešla z města Sofie do Pirotu, tak se Osmanská vojska vrátila zpátky do města Sofie a místní bulharští křesťané v Sofii a okolí byli pak ze strany pomstychtivých Turků krutě zmasakrováni kvůli ich tehdejšímu vlídnému uvítání uherské armády ve městě Sofii. Později však bylo zničené a vylidněné město Sofie obnoveno a stalo se důležitým centrem říše. Zde sídlil Bejlerbej z Rumélie, který vládl evropskému území Osmanské říše, a město Sofie se tak stalo po Konstantinopoli nejvýznamnějším osmanským městem v Evropě. V této době však byla katedrála sv. Sofie přeměněna na mešitu a kostel sv. Sofie se stal biskupským centrem. Podle svědectví evropských cestovatelů si v polovině 15. století město Sofie zachovalo především svůj bulharský ráz. Od roku 1460 jsou ostatky svatého cara Stefana II. Milutina v Sofii a v roce 1469 byl pro pravoslavnou komunitu důležitou událostí procházení procesí s ostatky svatého Ivana z Rila z Tarnova do Rilského kláštera. V té době v městě Sofii a okolních klášterech Sofijského Svatého lesa vznikla Sofijská knižní škola. Po přistoupení města Sofie k Osmanské říši ve městě Sofii dále vzkvétala kolonie dubrovnických kupců, ke kterým se připojili Italové z Florencie a Benátek, tvořící katolickou čtvrť v oblasti zničené západní brány pevnosti. V centru města žijí Arméni, především zlatníci a kožešníci, a v severovýchodních okresech Židé, kteří rozvíjejí rozsáhlý obchod s Nizozemskem a Francií. V tomto období město Sofie začalo vyrábět a vyvážet luxusní výrobky do Itálie, jako je vlněná látka chochaa zvláště zpracované kůže, jejichž odrůda se v Itálii nazývá "bulgarini". Sklo, léky, kamenina jsou do města Sofie dodávány z Itálie. V té době bylo město Sofie při několika příležitostech dočasným sídlem bejlerbej z Rumélie, pozice zvláště velkého vlivu v říši, kterou někdy držel sám velkovezír. Během prvních desetiletí 16. století se kulturní a etnické prostředí ve městě Sofii prudce změnilo – na rozdíl od předchozího století již ve 30. letech 20. století cestovatelé hovořili o muslimské většině ve městě Sofii a v polovině 17. století o takzvaném zcela tureckém obyvatelstvu. Na počátku 16. století byly dva velké starověké kostely přeměněny na mešity – „Svatá Sofie“ v mešitu Sijavuš Paša a „Svatý Jiří“ v mešitu Gul a podle archeologických údajů obyvatelé velké části centra města Sofie byli již muslimové. O způsobu, jakým tehdejší islamizace Sofie probíhala, není mnoho informací, ale v tomto období byla za mučedníky prohlášena řada křesťanů, kteří odmítli přijmout islám – Jiří Sofijski Novi (1515), Sophronius Sofijski (1515), Jiří ze Sofie Nový (1530), Mikuláš ze Sofie Nový (1555), Terapontius ze Sofie (1555). V roce 1530 se město Sofie navždy stala hlavním městem až do roku 1836 Rumelian Ejalet - do roku 1590 se používal termín Bejlerbej, pokrývající centrální část Balkánského poloostrova od východní Thrákie po Pomořansko a Epirus. Následující století bylo obdobím hospodářského rozmachu a růstu, kdy ve městě Sofii vzkvétalo mnoho řemesel a poprvé od antiky, poprvé od starověku byly raženy mince, a to především ze zlata a stříbra těženého v dolech v okolí Chiprovtsi. Od poloviny 15. století a hlavně před 16. stoletím byly ve městě Sofii stavěny působivé veřejné budovy, jako mešita Bujuk (1451-1494), mešita Celebi (1502) nacházející se vedle Konaku (1502), Koca Derviš Mehmed Paša Mešita (1528), která je dnes přeměněna na kostel, a dnes mešita Banja Baši (1567), která je dodnes v provozu jako mešita a kterou postavil nejslavnější osmanský architekt Mimar Sinan. Názvy dalších několik desítek mešit v Sofii jsou známy, ale podle autorů z tohoto období je jejich počet asi 150. Zhruba od 17. století začalo město Sofie postupně upadat spolu s úpadkem Osmanské říše a koncem velkých tažení do střední Evropy, pro které bylo město Sofie důležitým výchozím bodem. Mnoho veřejných budov ve město Sofii bylo v té době zanedbaných, starý vodovodní systém byl ve špatném stavu a na mnoha místech v té době byl nahrazen studnami. Na konci 17. století město Sofii opustili dubrovničtí a italští kupci, část židovských kupeckých rodin se ze města Sofie odstěhovala, i vysocí turečtí úředníci a představitelé z města Sofie také odešli, ale zároveň Bulhaři ze sousedních vesnic usazených v okrajových částech na periferii se naopak stěhovali do města Sofie a v 18. století začali Bejlerbejové z Rumélie pravidelně pobývat v Bitole, která se v roce 1836 oficiálně stala centrem rumélijského ejaletu. V průběhu bulharské renesance se ve městě Sofii rozvinuly kulturní aktivity Bulharů - sofijská literární škola 16. století; "Malá Svatá Hora" - kolem města Sofie se rozkládal okruh více než 50 klášterů, z nichž přes 20 dodnes existuje. Povstání křesťanů ve městě Sofii a Samokovsku vypuklo v roce 1737. Toto povstání bylo koncem července a začátkem srpna 1737 na příkaz Aliho paši Küprülüoğlu krutě potlačeno a bylo zabito asi 350 sofijských občanů, mnoho kněží, mnichů i obyvatel z okolních vesnic bylo také zabito, včetně samotného metropolity Simeona ze Samokovského. A také i svatá Žofie Simeonová byla oběšena ve městě Sofii Turky dne 21. srpna 1773 - a je tak devátou svatou Žofií. V roce 1738 bylo obyvatelstvo města Sofie, stejně jako všech významných měst evropské části Osmanské říše, převážně turecké. Anarchie, která začala na konci 18. století, spojená s Kardzhalismem zavládla ve městě Sofii a celém okolním regionu, osvobozením Srbska od turecké a islámské nadvlády, přiblížením nových geopolitických hranic k městu Sofii, mělo na samotné město Sofii špatný vliv. K tomu všemu se přidal veliký požár v roce 1816, mor v roce 1857 a dvě zemětřesení – v roce 1818 a 1858. Navzdory tomu zůstává město Sofie jedním z velkých bulharských měst. Ve městě Sofii sídlí konzulové Francie, Itálie a Rakousko-Uherska. Podle svědectví amerických misionářů, kteří město Sofii navštívili v roce 1862, má město Sofie asi 30 000 obyvatel, z nichž 1/3 jsou Bulhaři, a samotné město Sofie „má dosti chudý vzhled, ale nyní jeho bulharská část rychle prosperuje“. V roce 1864 se město Sofie stalo centrem sofijského Sanjaku v nově vytvořeném dunajském vilajetu a od roku 1876 je město Sofie správním centrem sofijského vilajetu, který pokrývá velkou část moderního západního Bulharska a Srbska – od Koprivštice po Niš a od Gorny Jumaje po Pirot s Orhanie, Vranja, Samokov a Prokuple. Samotní Bulhaři měli ve městě Sofii v 19. století vlastní magistrát, 7 kostelů a 2 světské školy - vzájemnou (založena 1825) a třídní, u kostelů a klášterů byly cely již od dob Sofijské knižní školy. V roce 1867 bylo založeno komunitní centrum "Tsviat". Od roku 1859 začaly se ve městě Sofii pravidelně konat každoroční oslavy na počest prvních slovanských svatých učitelů křesťanské náboženské víry, svatých Cyrila a Metoděje. V roce 1869 byl ve městě Sofii založen bulharský ženský spolek "Matka", v roce 1874 byla ve městě Sofii založena studentská skupina "Napreduk". Zde ve městě Sofii Baba Nedelja založila první dívčí školu v bulharských zemích. Město Sofie se tak stalo důležitým centrem osvobozeneckého hnutí. Byli i konflikty s řeckým duchovenstvem, které se ve městě Sofii začaly již v roce 1818. Dne 15. října 1872 v kostele „sv. Stefan“ v Konstantinopoli, bulharský exarcha Antim I. vysvětil prvního exarchu metropolitu Meletia ze Sofie. V roce 1870 bulharský národní hrdina protiislámského a protiosmanského odboj Vasil Levski zorganizoval ve městě Sofii podzemní organizaci. Vasil Levski, přezdívaný apoštol svobody, zorganizoval protiislámské a protiosmanské revoluční hnutí za osvobození Bulharska od Osmanské a islámské nadvlády. Vasil Levski založil Vnitřní revoluční organizaci a snažil se podnítit celonárodní povstání bulharského národa proti islámské a osmanské nadvládě prostřednictvím sítě tajných regionálních výborů. Samotný Vasil Levski se narodil v balkánském městě Karlovo rodičům ze střední třídy a stal se původně pravoslavným, ortodoxním mnichem. Později se jako bulharský vlastenec rozhodl připojit ke dvěma protiislámským a protiosmanským bulharským legiím v Srbsku a dalším bulharským revolučním skupinám. V zahraničí pak získal přezdívku Levski pro svůj osobně udatný boj. Poté, co pracoval jako učitel v bulharských zemích, propagoval své názory a rozvinul koncept své revoluční organizace se sídlem v Bulharsku. V Rumunsku pomohl Levski založit Bulharský revoluční ústřední výbor, složený z bulharských krajanů. Během svých cest po Bulharsku založil Levski širokou síť povstaleckých výborů. V roce 1870 Vasil Levski založil revoluční výbory nejen ve městě Sofii, ale i v okolních vesnicích. Prominentní sofijští obrozenci jsou Dimitar Trajkovič - člen Sofijského revolučního výboru, Ivan Denkoglu, Sava Filaretov, Yordanka Filaretova, Zahari Ikonomovič - Kruša, revoluční knihkupec Nikola Vardev. Z Dragalevského kláštera, kde Levski často pobýval a pořádal zasedání výboru, byl Nikola Stefanov Kruškin – Cholaka , spolupracovník Levského, člen sofijského revolučního výboru, oběšen Turky, Jiří Abadzhijat - knihkupec, kurýr Sofijského revolučního výboru byl oběšen Turky spolu s Cholakou, Kiro Geošev (Kiro Kafedzhi), Levskiho spolupracovník a spolupracovník, byl také oběšen Turky, i Hadji Stojan Knizhar byl oběšen Turky, Hristo Kovačev člen Sofijský revoluční výbor, deportovaný v Diyarbekiru, účastníci dubnového povstání Stojcho Raškov a Todor Maleev z Koprivše, kteří byli pověřeni odvážením materiálů pro odlévání kulek z Plovdivu byli také pověšeni Turky na Lvím mostě atd. Samotný Vasil Levski byl dne 27. prosince 1872 zajat tureckou policií a popraven, podzemní organizace Vasila Lvského byla osmanskou policií a státní mocí rozdrcena. Během rusko-turecké války v letech 1877-1878, koncem roku 1877, během rusko-turecké války, při ústupu tureckých vojsk z města Sofie plánoval turecký velitel Sulejman paša úplné vypálení města Sofie podobného Staré Zagoře, při kterém by se stal nevyhnutelný masakr křesťanského obyvat